Podzimní rána. (Na všech místech, kde jsem kdy bydlela, byl vždycky nádherný výhled z okna. A tenhle poslední jsem si taky zamilovala.) 

Tak nakonec jsem udělala to, čemu jsem se léta chtěla vyhnout. Učím Adélku i v šesté třídě.  Za ty roky naší domácí školy totiž začala chodit do tolika odpoledních kroužků, že kdyby teď měla začít chodit do školy, musela by jich nejmíň polovinu zrušit. A tak jsme se rozhodly nerušit kroužky a pokračovat v domácí škole. A já jsem zjistila několik věcí:

1. Zatímco s Violkou, která je teď ve třetí třídě, nám stále denně stačí učit se cca 1,5 až dvě hodiny (na násobilku a vyjmenovaná slova se příliš mnoho zajímavostí prostě nenabalí). S Adélkou téměř nestíháme. V Zeměpise, Přírodopise, Dějepise, Fyzice i v Geometrii nebo Občanské výchově se totiž učí tak zajímavé věci, že není problém strávit doma nad učivem, kterému je v běžné škole vyhrazeno 45 minut, tři hodiny...

2. Učebnice, které jsme si vybraly jsou opravdu dobře udělané. Jsou zajímavé, dobře napsané, se spoustou zajímavých informací a obrázků. Lákají k tomu sednout si s nimi a přečíst je jako knihu, bez přestávky. Zkušennost naprosto odlišná od mého dětství.

3. To, co jsem po dlouhou dobu považovala za pro mě definitivně uzavřenou kapitolu, se mi znovu otevírá. Najednou jsem si s ohromením uvědomila, že jsem dostala novou šanci k proniknutí do všech těch oblastí, které jsem ve svém školním věku odmítla brát vážně. Dějepis, fyziku, zeměpis... A tak teď trávím večery pročítáním blogů o fyzice a přemýšlením o vlastnostech atomů. A to až do té míry, že se mi ty nové informace míchají s běžným životem. Ano, stalo se mi už, že jsem se přistihla při představě, že se pohybuji jako atom kapalné látky :)

4. O domácí škole se často mluví v souvislosti se silně věřícími rodinami. Moc jsem tomu nerozumněla, proč zrovna tohle by měl být důvod učit svoje děti doma. Až teď, když se učíme o vzniku vesmíru, mi přišlo velmi líto, jakým sterilním způsobem je něco tak zázračného, záhadného a dokonalého dětem předloženo. Ne, nikdy bych nechtěla, aby moje děti získaly pocit, že za vším stojí náhodný kontakt prachu, mlhoviny a atomů, který vyústil ve Velký třesk. A kde se tam vzala lidská duše? Nebyl by právě tady prostor pro udržování alespoň minimálního duchovního rozměru ve vyučování? Ať už by závěry byly jakékoliv, každá debata na podobné téma je přece přínosná. A trocha ohromení nad dokonalostí a krásou světa (kterou určitě umí každý trochu šikovný učitel v žácích vzbudit) určitě není nikdy na škodu.

 Tak už vím, co mi v novém domě chybí. Bazén. S příchodem podzimu cítím až v kostech potřebu se (tak jako poslední dva roky každý podzim) každé ráno vykoupat v ledové vodě. Z noční košile rovnou do plavek, dokud bazén nezamrzne.
...Možná bych plavání mohla nahradit studenou sprchou, dokonce to zní i mnohem jednodušeji, ale ve skutečnosti je to naopak. Vlézt do ledové vody a plavat je mnohem snazší, než ji na sebe pustit a tři minuty stát.
Ovšem nedávno jsem se dočetla tohle: "Studená sprcha," pravil stařec zamyšleně, "vždy patřila k nejhlubším spirituálním technikám." (Peter Høeg, Tichá dívka)
...Takže, to s tou studenou sprchou nejspíš zkusím, co můžu ztratit... ;o)

Stala jsem se závislou na zvonohře křtinského kostela. Už je to tak. Od té doby, co jí nemůžu odolat, jsem přečetla kdeco o zvonech, zvucích, tónech i hudbě obecně, o technologii a historii odlévání zvonů ...a snažím se na to přijít. Co mě to v sobotu v šest večer a v neděli ve tři odpoledne nutí jet poslouchat křtinské zvony. Je to jenom fyzický pocit, že mi zvuk zvonů rozvibruje každou buňku v těle, že s ním splynu a moje mysl se rozletí prostorem, stejně jako jejich zvuk a prostoupí vším a všemi,  až do každé buňky kdejaké rostliny, živočicha, do každé molekuly vody,  do hlíny, sto metrů pod zem, nic mě nezastaví?

 

 

-->