čtvrtek 12. prosince 2013

   Od poslední rodičovské schůzky, která proběhla minulý týden, mi leží v hlavě jedna věc. Odcházela jsem z ní s pocitem, že svět začal fungovat podle toho, jak já si vymyslím :) Paní učitelka mezi řečí zmínila, že přestala dětem psát čárky za zapomínání. A přímo ke mně pronesla poznámku o tom, že má k dispozici zásobu pravítek pro ty, co zapomenou! Přesně o tomhle jsem se tu nedávno zmiňovala, když jsem si stěžovala na to, jak některé věci ve škole fungují. A neuběhl ani měsíc a věci se samy začaly měnit! Sem tam mi během týdne přišlo na mysl, že paní učitelka narazila na můj blog a změny provedla záměrně. Ale paní učitelka přece nemá jak na můj blog narazit. Až dnes jsem na to přišla! Objevila jsem tu cestu, kterou sem paní učitelka mohla zabloudit :)
   Pokud je to opravdu tak, tak vás moc zdravím, paní učitelko, a děkuji za velmi vstřícný přístup :)
   A pokud to tak není, tak to taky vůbec není špatné. Konečně se mi vyplnil můj dávný dětský sen a  mám kouzelné sluchátko! Budete ho chtít  taky půjčit? :)

   Loučím se obrázkem z knížky Edwarda Leara Alphabet of Nonsense. Nijak nesouvisí s tím, co jsem psala. Taky vás v podobných knížkách vždycky nejdřív zajímá, jak se autor vypořádal s málo používanými písmeny? Krásný večer :)



středa 11. prosince 2013

   Nalezeno na kuchyňské lince :)  



   A nejvíc mě mami zklamalo, že ta tyčinka vůbec nechutnala po mátě. A proč měla chutnat po mátě, Violko, ona není mátová. Je mátová, je to tam napsaný. Kde je to napsaný? Vlastně nakreslený. To není máta, to je konopí, Violko. Má to obsahovat konopné proteiny. Ahá, tak já to ještě zkusím. ...Ne, teď mě taky vůbec nechutná.


úterý 10. prosince 2013

   Určitě jste už někdy narazili na pozoruhodné objevy a teorie zakladatele oboru primární vnímavosti buněk Cleva Backstera. Na úplném začátku jeho objevů stála zvladlá pokojová rostlina, Dracaena massangeana. V okamžiku, kdy ji zaléval, ho napadla otázka, za jak dlouho se voda dostane z kořenů do listů. Připojil k listu téhle rostliny polygrafické elektrody a čekal, zda se změna úrovně odporu rostliny způsobená vodou nějak projeví na papíru grafu. A byl překvapen téměř okamžitou reakcí, která připomínala reakci člověka při emocionální stimulaci. Při dalších pokusech brzy zjistil, že rostlina reaguje již na pouhou jeho myšlenku jí nějak prospět nebo ublížit! Provedl stovky dalších pokusů nejen s květinami, ale i s ovocem, zeleninou, jogurtem, vejci, plísňovými kulturami i lidskými buňkami.
   A zjistil třeba to, že když se rozhodneme vzít z mísy ovoce nebo zeleniny jeden kus a ten sníst nebo uvařit, vybraný kus "omdlí" ještě předtím, než se ho dotkneme, v okamžiku, kdy na něj pomyslíme. "Omdlení" se v grafu projevuje jako přímka, která znázorňuje "bezvědomí". Také vejce takhle "omdlí", když se je rozhodneme rozbít. A dokonce vykáže nervózní odezvu, pokud v jeho blízkosti rozbijeme jiné vejce. Zjistil že rostliny dokáží projevovat dokonce intenzivní rozčilení, pokud se v jejich blízkosti ubližuje jakýmkoliv jiným formám života.
   Všiml si taky třeba, že domácí rostliny prokazují obavy, když kolem nich prochází pes. A dokonce reagují na signály umírajících buněk zasychající krve při říznutí do prstu. Ano, přesně tak, mrkev ve vaší ledničce s vámi soucítí :)
   Vzdálenost mezi rostlinou a člověkem vysílajícím myšlenku k této konkrétní rostlině vůbec není podstatná. Přenosu signálů nedokáže zabránit ani žádná fyzická překážka, jako třeba olověné přepravky, do kterých se rostliny pokusně umístí, nebo Faradayova klec.
   Cleve Backster tento fenomén nazývá "primární" protože tímto způsobem vnímají všechny buňky, které kdy zkoumal.
   A já jsem si právě vzpomněla na to, jak mě v létě jeden můj známý během rozhovoru překvapil otázkou ...A jak sečete trávu? A já mu říkám ...no normálně, kosou, po kouskách, když je čas. A on říká, ale já myslím, jestli jí předtím dáte vědět, že jdete síct, aby se stáhla do země. Ne, tak to neděláme... A teď už vím, že přesně tohle mi chybělo. Dávat vědět trávě, že má "omdlít" a předem upozornit pokrmy, že se mají uvést do bezvědomého stavu. Ano, naprosto vážně, vraťme se ke zvykům mnichů starověkého Tibetu :)

   Pokud vás tohle téma zaujalo, mnohem víc si můžete přečíst třeba v této knize. Spoustu videí najdete i na youtube.

   A nakonec něco adventního :) Betlém, který Violka vyrobila v půlce října. Už ho na okně samozřejmě nemáme ;)






středa 4. prosince 2013

Ve třídě, do které pořád ještě chodí Violka, se děti domluvily, že si i letos rozdají adventní dárečky. Každé dítě koupí nebo vyrobí 23 malých dárků pro ostatní a během adventu je rozdá ostatním dětem. Každý den jedno dítě rozdává. Violka ušila tyhle deníčky. Minulý týden si spočítala, že musí ušít každý den čtyři, aby to stihla. Včera už to nevydržela a pod návalem euforie z toho, že některé děti už dárky rozdávaly, překročila plán a došila zbylé kusy najednou. A tak dnes s úsměvem od ucha k uchu odjela do školy s kabelkou deníčků. (A nevím, jak k tomu došlo, ale nakonec jich měla 28!)

Krásný advent i vám :)


















středa 13. listopadu 2013

   Dlouho jsem se tu nezmínila o tom, co se děje na naší zahradě. Stromy, které jsme zasadili loni na podzim, až na jednu meruňku a jednu hrušku, zimu přežily. V létě už jsme sklidili misku moruší a aronií. Letos v dubnu jsme na zahradu zasázeli 70 keřů a téměř všechny už v létě kvetly. Teď v listopadu jsme stihli zasadit ještě dalších 30 keřů a poslední dva stromy, hrušně máslovky.
   Zjistila jsem, že bych mohla sázat keře a stromy po zbytek života, jak moc mě to baví. Je to trochu  jako stavebnice pro dospělé. Orientujete se podle cedulek na keříčcích, na kterých je uvedeno, jak vysoký a široký keř jednou může být, případně, jakou barvou pokvete a jak moc bude vonět. A podle toho keře umístíte buď k plotu nebo do prostoru, malý k velkému, nebo velké k sobě. A po pár letech můžete porovnat, jak moc se vaše představy lišily od reality. :)
   Ačkoliv jsem při výběru keřů měla na mysli především permakulturní hlediska, zjistila jsem, že jakmile má cokoliv na cedulce uvedeno poznámku "silně vonící", případně název obsahuje sousloví pink cloud, nebo něco na ten způsob, všechna předsevzetí jdou stranou a květináč mám ve vozíku.
   Keře jsem sázeli hlavně podél plotu, ale i dovnitř zahrady. Mým cílem je vytvořit ze zahrady postupně bohatou barevnou jedlou a vonící skorodžungli se spoustou zákoutí a úkrytů, kterou nepůjde přehlédnout jedním pohledem od plotu k plotu, ale kterou bude člověk muset postupně procházet a objevovat.
   A jaké že keře jsme to tedy zasázeli? Taky si říkáte (stejně jako já letos na jaře), že byste nedali dohromady ani dvacet různých druhů keřů, natož sto? Tak to vás uklidním, spoustu druhů jsme pořídili ve více kusech. Například nepravý jasmín - pustoryl, jehož vůni miluji, máme hned v šesti různých exemplářích. Pak tu máme kdoulovce, dříny, kaliny, tavoly, tavolníky, svídy, šeříky a zimolezy (Taky si vybavíte alespň jednu knihu amerického autora, která je prosycena vůní zimolezů?). Ostružiníky, maliníky, kamčatské zimolezy, muchovníky, rakytníky, aronie a lísky. Vajgélie, kolkwitzie, trojpuky. Růže svraskalé, růže dužnoplodé, růže mnohokvěté, růže stolisté a růže popínavé. Stromečkové hortenzie a sakuru. A taky pivoně, denivky, kakosty, listopadky a třapatky a okrasnou šalvěj, sléz maurský, brutnák a vratič.
   Důvodů pro vytváření bohatě kvetoucí, vonící a plodící zahrady je více. Kromě toho, že to bude nádhera, je hlavním smyslem kvetoucích keřů přilákat do zahrady co nejvíce hmyzu, který na jaře opyluje stromy. A bobule na keřích zase přilákají ptáky o jejichž důležitosti v sadu jsem tady už jednou psala.
   A odkud jsme to všechno k nám přivezli? Stromky a několik keřů ze zahradnictví v Uherském Ostrohu, kde mají velký výběr starých a krajových odrůd a velmi ochotnou obsluhu (která si dva týdny pamatuje, co jste kupovali minule). Keře ve Školkách v Litomyšli kde mají veliký výběr za bezkonkurenční ceny (ceny většiny kontejnerovaných keřů se pohybovaly v rozmezí od 36 do 50 Kč). A trvalky v nádherném Zámeckém zahradnictví ve Ctěnicích.
   Jednu z aronií a sakuru jsme dostali darem od Makulky, mi. a rožulky. A okrasnou šalvěj od mari.bou.
   Zahrada zatím vypadá docela prázdná. Ty tenké proutky nejsou z dálky téměř vidět. Ale už tam všechny jsou, věřte mi :)
   ...A co budeme dělat příští rok? Polykulturní zeleninové záhony! Už se nemůžu dočkat. ...A asi deset keřů se ještě vejde. Nemáte nějaký tip?
  
  













sobota 9. listopadu 2013

   Tak je na světě i druhý lustr, narazila jsem v lese na nádherné habrové listí. Vyfotila jsem několik fotek už při jeho vyrábění, kdybyste si podobný chtěli taky ušít. Je to velmi jednoduché, stačí zvládnout rovný steh na šicím stroji a pak už jen šít, šít a šít. Anebo lepit :)
   Krásný den :)















pondělí 21. října 2013

   Jednou za pár roků si udělám období, kdy si pustím znovu všechny filmy Jima Jarmusche. Letos jsem začala Zlomenými květinami, filmem, který stojí za to i kdybyste ho jen poslouchali :) Jeho soundtrack vás dostane uhrančivým ethiopským jazzem a jeho titulní píseň vám v hlavě bude znít tak dlouho, dokud si nekoupíte pugét růžových květin. :)
   Dneska se těším na Mimo zákon... Máte taky nějaký svůj film, který vás nikdy nepřestane bavit?



čtvrtek 17. října 2013

   Když jsem dnes ráno budila děti do školy, už jsem se jen těžko zbavovala intenzivního pocitu, že tohle se nedá vydržet dlouhodobě. Po měsíci a půl, co holky chodí do školy mám pocit, že takhle se přece nedá žít pořád. Ale abych se vrátila na začátek... V září začaly Adélka s Violkou po letech individuálního vzdělávání (domácí školy) chodit do běžné školy. Nejdřív se samozřejmě hodně těšily. Na děti, na učitele, na nové prostředí. Po dvou týdnech ale měly jasno. Takhle si to nepředstavovaly. Adélka dostla pětku za to, že si za domácí úkol nenazdobila první stranu sešitu do zeměpisu. Taky proseděla jednu hodinu tělocviku na lavičce, protože neměla gumičku do vlasů (a zrovna se hrál její milovaný basketbal). Violka prohlásila, že už do školy nepůjde. Jak se ukázalo, měla čtyři čárky za zapomínání a když by přišla pátá, dostala by úkol navíc. A to je ponižující, jak mi vysvětlila.
   Místo toho, aby se děti učily, že každá chyba se dá vyřešit, se učí, že za každé pochybení přijde trest.  Bylo by projevem slabosti, kdyby paní učitelak měla v kabinetu tělocviku sáček gumiček na culíky zapomnětlivých slečen? Kdyby v každé třídě bylo navíc jedno vybavené pouzdro, pro ty, co si zapomenou kružítko? Rodiče by se na ně jistě rádi složili.
    Ano, jistě by padly argumenty, že toho budou děti zneužívat a nebudou si už vůbec nosit tužky, pravítka a gumičky. Proč je u nás patrný tak silný sklon k podezírání ostatních ze záporných úmyslů? Jsem přesvědčená, že důvěra vložená v děti by se nám naopak v dobrém vrátila. Ostatně, my všichni jsme prošli systémem trestů, čárek, puntíků a důtek. A máte pocit, že vám to prospělo? Zapomínali byste teď mnohem víc, kdybyste v šesté třídě tu důtku za zapomínání nedostali? Naopak, pokud by nám byla ponechána svoboda a naše nedostaky by byly přijímány s pochopením, nenaučili bychom se tolik hledat mezery v systému a přemýšlet o tom, jak jich zneužívat.
   V Anglii (kde chodila Adélka do prví třídy Steriner school (waldorfská škola) ), měla paní učitelka ve třídě misku, do které jsme my rodiče čas od času přinesli balíček sušeného ovoce, musli tyčinku, knackebrot apod. Miska sloužila pro případ, kdy si některé dítě zapomnělo svačinu nebo mělo prostě hlad. A děti si nosily svačiny pořád dál, nezneužívaly toho ;)
   Velkým problémem je u nás doma i vstávání zhruba o půl hodiny dřív, než by bylo příjemné.  Jen během loňského roku jsem četla několik článků o tom, jak brzké vstávání škodí vyvíjejícímu se mozku. Debaty o tom, zda je škola od osmi hodin ideální se vedou už dlouhou dobu a ještě dlouho se povedou. Proč musíme děti stresovat ranním vstáváním kvůli takovým věcem jako je jízdní řád autobusů (podobné argumenty zanzívají ve prospěch školy na osm). Co mají děti z toho, že jsou doma v jednu, ve dvě. Mají víc času na Facebook?
   A tak teď s nostalgií vzpomínám na Adélčinu první třídu v Cambridge Steiner School. Kdy škola začínala ráno o půl deváté. Holky si ráno stihly v posteli pohrát s panenkama a u snídaně jsem jim četla Děti z Bullerbynu. V klidu nám stačilo v 8:20 vyjít z domu. Paní učitelka si s každým dítětem ráno potřásla rukou a přivítala ho. Škola byla nízká nenápadná přízemní budova s přirozenou akustikou. Každá třída měla šatnu přímo u sebe, takže děti mohly o přestávkách jednoduše vyjít na zahradu. Každá třída totiž měla francouzské okno vedoucí přímo do ní. Konce přestávek se zvonily velkým kovovým zvoncem. Rodičovské schůzky začínaly až v osm večer. Pil se na nich čaj a jedly sušenky. Mluvili jsme o tom, co se právě děje ve třídě, co děti řeší a prožívají a vždycky jsme skončili vyprávěním vlastních historek z našeho dětství. A taky jsme malovali, pekli chleba, počítali, přesně tak, jako naše děti, abychom rozuměli tomu, co se děti učí a jak. I takhle může škola v dnešním světě fungovat.
   Nespokojených (nebo aktivně nespokojených) rodičů je u nás pořád málo. V malém městě je možné nespokojenost řešit domácí školou. Lepší situace je ve větších městech. Vím o skupině brněnských rodičů, kteří se domluvili na společném učení dětí v rámci individuálního vzdělávání. To je krásný nápad, lehce realizovatelný, pokud máte k dispozici vhodný prostor.
   A jak si v oblasti školství představuje změny k lepšímu strana, která (podle průzkumů) pravděpodobně vyhraje volby? Upřímně, ani u jednoho z těch bodů nerozumím tomu, proč by to měla být změna k lepšímu...
   A abyste se při čtení tohoto blogu mohli alespoň trochu usmát, přidávám fotku z nedávné Violčiny písemky :)


A pokud vás dětská tematika zajímá, přidávám link na stránku se spoustou inspirativních odkazů :)

sobota 28. září 2013

   Když bylo Adélce něco málo přes tři roky, měla období, kdy chtěla o všem co jí padlo do oka vědět, kdo to vyrobil. Celé dny se mě vyptávala kdo vyrobil stůl, co máme v kuchyni, kdo ušil šatičky, co má na sobě, kdo pekl ten chleba, který právě jíme, kdo udělal koberec, hračku, boty, ledničku, papíry, pastelky. Až mi nakonec, po pár dnech, s vytřeštěnýma očima položila otázku: A kdo udělal mě?
   Soustředěně si poslechla celé moje povídání o mě a mém muži a odpověděla ...No jo, ale kdo mě vymyslel? (S výrazným důrazem na slovo vymyslel.)
   A tenkrát začalo období na které nikdy nezapomenu. Hodiny, kdy jsme chodily po lese s Violkou v kočárku a bavily se  o vesmíru, o bohu, o lidech, o náboženstvích, o ateistech, o zvířatech, o všem. Možná vám to připadne neuvěřitelné, mně už dnes skoro taky :)
   Od Adélky jsem se tenkrát naučila přemýšlet o původu věcí které denně používám, jím, nakupuji. Ne jen kde, ale i kdo a za jakých okolností je vytvořil. Pro sebe jsem si tenhle přístup k životu nazvala soustředěným žitím.
   Možná se vám to zdá jako zbytečná komplikace. Už tak musíme každý den přemýšlet nad spoustou věcí. Ale stejně... zkuste to, nebudete litovat ;)
   
   ...Takhle dnes bylo u nás, doufám, že jste se měli taky krásně :)