Od poslední rodičovské schůzky, která proběhla minulý týden, mi leží v hlavě jedna věc. Odcházela jsem z ní s pocitem, že svět začal fungovat podle toho, jak já si vymyslím :) Paní učitelka mezi řečí zmínila, že přestala dětem psát čárky za zapomínání. A přímo ke mně pronesla poznámku o tom, že má k dispozici zásobu pravítek pro ty, co zapomenou! Přesně o tomhle jsem se tu nedávno zmiňovala, když jsem si stěžovala na to, jak některé věci ve škole fungují. A neuběhl ani měsíc a věci se samy začaly měnit! Sem tam mi během týdne přišlo na mysl, že paní učitelka narazila na můj blog a změny provedla záměrně. Ale paní učitelka přece nemá jak na můj blog narazit. Až dnes jsem na to přišla! Objevila jsem tu cestu, kterou sem paní učitelka mohla zabloudit :)
   Pokud je to opravdu tak, tak vás moc zdravím, paní učitelko, a děkuji za velmi vstřícný přístup :)
   A pokud to tak není, tak to taky vůbec není špatné. Konečně se mi vyplnil můj dávný dětský sen a  mám kouzelné sluchátko! Budete ho chtít  taky půjčit? :)

   Loučím se obrázkem z knížky Edwarda Leara Alphabet of Nonsense. Nijak nesouvisí s tím, co jsem psala. Taky vás v podobných knížkách vždycky nejdřív zajímá, jak se autor vypořádal s málo používanými písmeny? Krásný večer :)