čtvrtek 27. června 2013

   A máme za sebou poslední školní rok doma. Zvládly jsme spolu 3. a 6. třídu. Od stavby atomu přes punské války, hmyz s proměnou dokonalou i nedokonalou, magnetické účinky elektrického pole až po konstrukci pravidelného šesti, osmi, dvanácti i šestnáctiúhelníku. Zvládly jsme největší společné dělitele i nejmenší společné násobky. Ostnokožce, kroužkovce i lidská práva. Římské císaře i řecké kolonie. Vyjmenovaná slova i násobení mimo obor násobilek.
Od září nás čeká pravidelný režim. Žákovské knížky, ranní vstávání, svačiny, písemky, přestávky, rodičovské schůzky, domácí úkoly, paní učitelky, přezuvky a aktovky. Adélka i Violka se rozhodly, že už půjdou do školy. Těší se neskutečně, tak, jak se těšívají děti do první třídy.
   Minulý týden jsme jeli na poslední přezkoušení do školy, ve které byly holky zapsané (máme to asi dvě hodiny cesty). V každé dědině okolo sedmé hodiny postávaly na autobusových zastávkách děti s aktovkami. Děti, které brzo ráno vstaly, nasnídaly se a  vydaly se na cestu. Každý den s důvěrou obětují svůj čas a svoji energii systému i lidem, kteří si tuto jejich oběť málokdy uvědomují. Čas dětí je stejně vzácný jako čas dospělých. Čas můžeme naplnit čímkoliv. Svůj i svých blízkých. Je příjemné uvědomit si, že máme moc plnit životy lidí okolo sebe radostí, nadšením a láskou. A je příjemné vyzkoušet si, jak moc je to jednoduché :)

 

středa 12. června 2013

Asi před půl rokem, někdy v zimě, k nám přijel na návštěvu kamarád s raw dortem. Bylo to moje první setkání s touto stravou. Dort byl vynikající, jen mi připadal náročný na přípravu. Za hlavní přednost "živého stravování" jsem totiž vždycky považovala to, že jídlo je prakticky okamžitě hotové. Utrhnu a sním. Ale tenhle dort vznikal různým namáčením ořechů, mixováním s ovocem, vrstvením, chlazením a odležováním. Což u mě sice vyvolalo velkou vlnu vnitřní vděčnosti ke kamarádovi a jeho ženě, zároveň ale i pocit, že raw "vaření" je těžká alchymie.
Od té doby jsem na zmínky o raw food narážela všude. A čím víc jsem pronikala do jejích principů, tím víc jsem věděla, že tohle nebude pro mě. Proč krájet cuketu na tenké plátky a prokládat je rozmixovanými kešu ořechy se sušenými rajčaty a spoustou dalších věcí, aby vzniklo něco, co sice vypadá jako lasagne, ale je to něco úplně jiného? K nahrazování čehokoli čímkoliv mám navíc odjakživa velmi odtažitý vztah. Linoleum, s "kachličkovým" vzorem, kachličky s "dřevěným" vzorem, dřevotříska vzor jasan, cuketa místo lasagní...
Až docela nedávno jsem narazila v nějaké diskuzi na zmínku o tom, že se jedna slečna raw stravou zbavila poruchy štítné žlázy. Tuhle poruchu mám asi dva roky taky. Podle dostupných informací není léčitelná, je ale "lehce zvládnutelná" s pomocí jedné tabletky denně. Od chvíle, kdy tyhle tabletky beru hledám způsob, jak se té poruchy zbavit. Neumím si totiž představit, že budu po zbytek života každé ráno polykat prášek.
A tak jsem se rozhodla. Nemám žádný plán, jak, kdy, kolik a podobně. Mám jenom cíl. Vyzkoušet na sobě, jestli je opravdu živá strava tak všemocná, jak se můžeme na nejrůznějších stránkách dočíst.
Rozhodla jsem se, že to celé pojmu jako velice příjemnou záležitost. Zeleninu a ovoce miluju a tak jsem začala tím, že jsem jejich podíl v naší stravě zvýšila na maximum.
Každé jídlo, které sním, je alespoň z poloviny čerstvá zelenina nebo ovoce. Skoro do všeho sypu semínka nebo ořechy. Začala jsem pěstovat bylinky a kam to jde (a jde to čím dál víc) dávám čerstvé lístky. Přestěhovala jsem do nového domu mixér s příslušenstvím (zapomněli jsme ho ve starém domě u rodičů.)
A co jsem po asi dvou týdnech zjistila? Že už nedokážu sníst žádné jídlo bez čerstvé zeleniny, nechutná mi. Spotřeba ovoce a zeleniny se u nás přibližně ztrojnásobila a stále stoupá. Cítím se výborně! Naposledy jsem podobný pocit lehkosti na těle i v hlavě zažila před víc než dvaceti lety, když jsem přestala jíst maso. A myslela jsem si, že už ho nikdy nezažiju :)
Sama nevím, kde má snaha skončí, hodlám jít jen tam, kde to bude pořád příjemné.
Jestli je mezi vámi někdo se zkušennostmi s raw food, budu vám vděčná za jakýkoliv podnět :)

Tohle je teď množství ovoce a zeleniny, které nám vystačí na jeden a půl dne...
 

A tohle na jiný den :)


Děti jí hlavně ovoce :)


A do všeho sypu semínka...

 

A na závěr kopíruji desatero pozitiv živé stravy, jak jsem je našla na internetu:
  1. Jasná a svěží mysl
  2. Po jídle nepřichází únava, ale naopak energii doplníme
  3. Čistá pleť, mizí ekzémy a jiné kožní problémy
  4. Postupné mizení rozličných zdravotních problémů
  5. Ustálení váhy. Hubený může přibrat, silnější naopak zhubne.
  6. Možnost částečné nebo úplné samostatnosti v obživě - sběr, pěstování.
  7. Automatická postupná sounáležitost s přírodou a pochopení jejích principů
  8. Lepší zvládání stresových situací, větší klid a pohoda.
  9. Menší potřeba spánku. Není nutná dlouhá a náročná regenerace jako po vařeném jídle.
  10. Začneme-li sami u sebe, dříve nebo později se k nám začne přidávat nejbližší okolí = má smysl začít sám u sebe, neboť změna u jednoho člověka může být velikou změnou v globálu.
...No, nestojí to za to?

pondělí 10. června 2013

Včera jsem náhodou narazila na tenhle krásný film. Umění Andyho Goldsworthyho jsem vždycky považovala za příliš dekorativní. O to víc mě teď překvapily jeho myšlenky. Nemohla jsem se od sledování pořadu odtrhnout. Konečně jsem narazila na někoho, kdo vnímá krajinu stejným způsobem jako já. Naprostou třešinkou celého filmu je pro mě okamžik, kdy A.G. hází kámen do vody. Mnohem lépe se mu podařilo popsat to co jsem se asi před patnácti lety pokusila já ve své diplomové práci. Tvořilo ji dvanáct velkých kreseb uhlem a šlo v nich o vnímání krajiny, o čitelná i skrytá pouta krajiny a člověka, o vědomí kamene a sílu okolností.
Kámen, který vnímám jako živý je absolutně závislý na vnějších silách a okolnostech. Leží tam, kam ho někdo položí, odhodí, odkutálí. Rozpálený, mokrý, rozdrcený, rozdrolený, pod zemí, pod vodou, na slunci, zazděný do zdi. Jeho odevzdanost mě fascinuje. Kámen je povýšen nad čas, jeho existence je bezčasá, v tom je jeho nesmírná síla.
I rostliny i my lidé jsme stejně jako kámen naprosto závislí na tom, do jakého prostředí se dostaneme a jaké podmínky na nás budou působit. Kdybychom si to byli schopní uvědomit, žilo by se nám mnohem lépe!
Land art pro mě znamená vnitřní prožívání krajiny. Minimální zasahování do prostředí, jemné upozorňování. Svět je sám o sobě nejdokonalejším uměleckým dílem. Jde o to, naučit se ho vidět. :)
(Kresby mi o pár let později publikovala Revolver Revue, odtud přiložené fotky.)