Nedávno u nás byl inženýr z Povodí Moravy kvůli revizi čistírny odpadních vod. Pochválil nás, že nás nenapadlo, tak jako některé lidi, vyčistit před revizí čistírnu savem. Řekla jsem panu reviznímu, že něco jako savo, dokonce ani něco, co by savu sahalo byť jen po kotníky, doma rozhodně nemáme. A pan revizní mě odzbrojil zvoláním ...á, vy jste taky ti naivní důvěřilci! Neřekla jsem mu nic, coby odborník přes vodu mě v tu chvíli ohromil :) Ale stejně jsem o tom musela přemýšlet.
Ne, pane revizní, naivní je myslet si, že to, co spláchnu do odpadu už se mnou nemá nic společného. Že už se s tím nesetkám. Je to přesně naopak, všechno to svinstvo z čističů, léků, oblečení, které denně vypouštíme do odpadu zase nakonec doputuje k nám. V upravené vodě i v jídle.
A voda je život sám. Naše tělo je tvořeno z největší části vodou. A v jakém stavu je voda na Zemi, v takovém stavu budeme i my.
Proto musíme myslet na to, co do koloběhu vody přidáváme my sami. Je dobré uvědomit si, že když vypiju např. to (chemicky) žluté pití, tak ne všechna ta žluť se mi usadí v těle, hodně jí i vyčurám. S každým lékem, který spolkneme bychom si měli uvědomit, že jeho rezidua pustíme do dalšího oběhu. A nakonec i to, co se nám v těle usadí se dostane do země.
Otázka není taková, jestli je v silách jednotlivce něco změnit nebo zachránit. Otázka je taková, jestli se coby jednotlivci chceme na tomhle podílet.
...Já vím, že vy, co čtete můj blog, tohle víte. A naopak, ty co si myslí něco jiného, to nezajímá. Ani pana revizního. Proto mu taky tohle neposílám ;)
