"Kdokoli někdy pozoroval jiřičky a vlaštovky, jak se v září shlukují na telegrafních drátech, švitoří, jednotlivě i v malých skupinkách poletují nad holými strništi, znovu se vracejí a usedají ve stále delších a delších řadách nad žloutnoucími okraji cest, jak se stovky ptačích jedinců v rostoucím vzrušení shromažďují a spojují do shluků a tyto shluky volně a neuspořádaně splývají, až vytvoří obrovské neorganizované hejno, husté u středu a rozptýlené při okrajích, hejno, které se ustavičně trhá a znovu formuje jako mračna na obloze či vlny na moři až do okamžiku, kdy převážná část ptáků (nikoli však všichni) ví, že nadešla chvíle k odletu: a pak vyrazí na svůj každoroční tah k jihu, daleký let, který mnozí z nich nepřežijí; kdokoli tohle někdy pozoroval, viděl v činnosti proud, jenž propojuje tvory, kteří o sobě uvažují na prvém místě jako o součásti celku a teprve druhotně, pokud vůbec, jako o jednotlivcích, který je spojuje a pohání k činnosti bez vědomého záměru či vůle: uviděl v činnosti anděla, který hnal první křížovou výpravu do Antiochie a který žene lumíky do moře."
                                                                       (Richard Adams, Daleká cesta za domovem)


   Tenhle úryvek z knihy, kterou právě četeme s dětmi před spaním, přesně obsáhl to, o čem už nějaký čas přemýšlím. Když pozorujeme hejno ptáků, nebo ryb, je na první pohled jasné, že jsou jedním organismem. A přesto i jako jednotlivci jsou ptáci či rybky schopní dokonale fungovat. Jakým způsobem se dokáží takhle dokonale propojit v jednu mysl? Znáte ten stav vědomí těsně před usnutím, kdy už myšlenky přestáváme ovládat? V takové chvíli přichází ke slovu intuice a jsme schopní čerpat informace z takových rovin mysli, do kterých se obvykle nevydáváme. V takovou chvíli jsme schopní se propojit s myslí jiného člověka. Několikrát se mi to povedlo s malým dítětem a občas i se psem. Ano, řekla bych, že některé malé děti a zvířata mají mysl otevřenou v téhle rovině stále. A řekla bych, že právě díky tomu se hejna zvířat dokáží chovat jako jedna bytost.
   Loni jsem se na permakulturním kursu dozvěděla, že podobně funguje i les a další rostlinná společenstva. Když se něco stane na jednom konci lesa, téměř okamžitě to "vědí" stromy na druhém konci.
   Podle budhistů duše vtělená do těla zvířete v tomto životě stagnuje, nemůže dojít probuzení. A teď mě napadá, jestli to není proto, že v těle zvířat duše probuzená je. A i přesto, že narodit se jako zvíře znamená jednoznačně život v utrpení, začínám chápat, proč je to zároveň tak záviděníhodné...