neděle 23. ledna 2022

   Jeden z prvních efektů loňského březnového lockdownu byl okamžitý pokles nákupování všeho snad kromě jídla. Jakmile vláda v půlce února lockdown ohlásila, neprodaly jsme od toho dne jediné kalhotky. Později se to trochu zlepšilo, ale tak lehce jako před lockdownem už to od té doby nešlo nikdy. Přemýšlely jsme s Adélkou (která se mnou už několik let kalhotky šije), jak dál. Skončit jsme nechtěly, ale za současných okolností bylo pošetilé šít další a další kalhotky. Nehledě na to, že jsme najednou neměly peníze na nové úplety. A pak jsme dostaly nápad. Už dlouho jsme pomýšlely na nějakou extravagantnější polohu kalhotek. (Já vím, naše kalhotky už tak nebyly usedlé, ale nám se chtělo zkusit něco skoro ztřeštěného.) A tak po pár dnech byly na světě kalhotky Diva. Jsou poskládané z více barevných kusů, pošité různými aplikacemi, krajkami, vlnovkami a ozdobami. Využijeme na ně i menší zbytky úpletů, které jsem nikdy neměla srdce vyhodit a měla jsem jich k dispozici opravdu hodně. Zrovna tak konečně přišly ke slovu spousty odstřižků nádherných designových látek, které skladuji po léta. Dokoupily jsme jen krajky a vlnovky a začaly jsme. 
   Tyhle kalhotky už šijeme skoro rok a stále nás hodně baví, jejich šití je skutečná radost, doslova práce za odměnu. Baví mě přehrabování v krabicích se zbytky úpletů a skládání barev i grafických motivů k sobě. A dost mě baví je fotit. Hodně se mi líbí i ten samotný fakt, že na ně využijeme i ty nejmenší zbytečky látek a to co vyhazujeme jsou už doslova jen drobky.
   Občas se na hotové kalhotky podívám cizíma očima a řeknu si - není to už fakt ujeté? Není to vlastně dost zbytečné - na jedné straně strávit nad jedněmi kalhotkami tři hodiny práce a na druhé straně dát za ně sumu, za kterou byste měli v Kauflandu pěkný nákup na pár dní? Nikdo jiný nic takového (zatím) nešije! A pak si řeknu - o tomhle já vůbec nebudu přemýšlet! Mě ty kalhotky fakt baví šít, někoho jiného je zase baví nosit a pro mě je to další krásný projev neskutečné laskavosti vesmíru a vůbec. :)




























středa 13. října 2021

    Když jsem byla malá, někdy tak v první nebo druhé třídě, zahlédla jsem v novinách fotku hladovějících dětí v Africe. Děti olizující prázdnou káď od mléka - říkal popisek a na fotce byly velice vyhublé děti namačkané okolo velikého prázdného kotle. Tu fotku dodnes přesně vidím, jako by to bylo včera a po celý život si na ni několikrát do roka vzpomenu. Taky se mě hluboce dotýká každá zmínka o hladovějících lidech kdekoliv na světě, v současnosti nebo v historii. Jako dítěti mi připadalo divné, že někde na světě je všeho dost a jinde lidé hlady umírají - nechápala jsem tehdy samozřejmě velikost světa ani jeho strukturu a uspořádání a tak mi to připadalo jako obzvlášť zbytečné utrpení.

   Teď už samozřejmě chápu důvody proč i dnes lidé na světě trpí enormním hladem, přesto mi to nebrání čas od času nad těmito věcmi přemýšlet. Nejčastěj tehdy, když jím dobré jídlo, když ho mám moc, nebo když se dokonce stane, že nám nějaké jídlo zbude, zkazí se a musím ho vyhodit. Pak přemýšlím nad tím, jak by bylo skvělé, kdyby šlo jídlo "poslat" (ne letadlem, ale nějakým okamžitým teleportem) skrz prostor a dokonce i čas. Přemýšlím o tom, jak úlevné by bylo denně si odepřít jedno jídlo s tím, že by ho dostal někdo, koho právě sužuje hlad.  

   V naší dědině máme vietnamskou večerku. Já jsem v ní nikdy nebyla, ale nedávno se z ní vrátila Adélka a popisovala mi, že tam mají malý, hrozně roztomilý oltář a před ním talířek s obětovaným jídlem. Nejčastěj s párkem a k tomu dva panáky v plastových minikelímcích a čokoládová tyčinka. A mně konečně došlo, že to je ten způsob, jak se denně k této otázce postavit. (Kromě toho, že skutečně můžu darovat opravdové jídlo nebo peníze - ať už přímo, nebo zprostředkovaně - což samozřejmě dělám, ale to teď úplně nemám na mysli). A pak jsem začala přemýšlet o praktických stránkách tohoto vpravdě duchovního činu. Jaké jídlo obětovat? Jak často? Jakým způsobem? Komu přesně? A co se s takovým jídlem nakonec udělá? A představte si, dva dny na to jsem v knížce, kterou jsem četla už víc jak měsíc narazila na kapitolu Modlitby a obřady a v ní podkapitolu Obětování pokrmu, kde je všechno tohle přesně popsáno! (Rob Nairn: Žití, snění, umírání Praktická moudrost z Tibetské knihy mrtvých, str. 250). 




   Celé je to velice jednoduché, nemusíte budovat žádný oltář, dokonce nemusíte jídlo dávat na zvláštní talířek. Stačí, když na svém vlastním talíři oddělíte kousek jídla stranou a myšlenkou ho věnujete komukoliv uznáte za vhodné. Kdekoliv. V restauraci, v bufetu na rohu, v kavárně nebo doma. Nikdo si toho nevšimne a vám bude líp. 

    Pár dní po tom, co jsem si tohle přečetla, jsme slavili narozeniny mé maminky. Seděli jsme na terase v nádherném zářijovém podvečeru a všichni jsme věděli, že tam chybí dědeček - taťka, který umřel před rokem. A tak jsem to povykládala, co jsem si přečetla a přinesli jsme ještě jednu skleničku a nalili jsme šampaňské i pro něj. Víc už jsme o tom nemluvili, ale bylo jasné, že si to všichni uvědomujeme a tím, jak jsme na něj všichni společně mysleli - mezi povídáním, mezi jídlem - tak tam s náma svým způsobem byl, u své skleničky.

   Možná to vůbec není pro vás, možná si ťukáte na čelo, ale třeba jednou přijde chvíle, kdy vás bude něco trápit a vzpomenete si na babičku, co vás měla hrozně ráda. Jak byste si s ní rádi povykládali. Tak jí nalijte její oblíbený čaj, panáka, buchtu nebo kousek čokolády a chvíli jen tak seďte a s láskou na ni myslete. 

   A úplně nakonec jsem se o téhle věci s velkou euforií zmínila jednomu rodinnému příteli a ten mi velice klidně řekl - Jo, moje máma odjakživa obětovala jídlo, to bylo doma úplně běžný! Tak jsem zase objevila ameriku...

čtvrtek 7. října 2021

    Je to úplná hloupost, ale je zábavnější než relaxační omalovánky. První toaletní papír pomaloval před dvěma lety Jáchym temperama, když měl zrovna období, kdy všechno, co mu přišlo pod ruku, natíral štětcem. Ten papír pak vypadal velice umělecky, šetřila jsem ho a dávala jsem ho do koupelny, když měla přijít návštěva. On měl pomalovanou jen tu ořízku (předpokládám, že takhle se tomu u toaletních papírů neříká, ale víte co myslím), takže se dal bez problému použít.

   A pak mnohem pozděj, když se u nás doma náhodou sešel veliký pytel toaletních papírů, co kupováváme jednou za půl roku a nové fixy z Ikei, mě napadlo si jeden papír pokreslit. Nakonec jsem jich pokreslila celý pytel. Během hraní her s Jáchymem, během rozhovorů s Adélkou, Violkou nebo mým mužem, během telefonování. Když byly v pytli nakonec pokreslené a naskládané nazpět všechny, vypadal ten pytel mnohem zábavněj - kéž by se takhle prodávaly už v obchodě. Nenapadlo mě je vyfotit dřív, většinu už jsme spotřebovali, stihla jsem jenom posledních pár kusů. 

   Zkuste to. Řekla bych, že nejlepší jsou fixy a zvýrazňovače. Dobře se míchají barvy, různé tloušťky fixů zase umožňují překrývání a šrafování vzorů. Tak mě teď napadá, že dobře by určitě vypadal i akvarel, barvy by zasáhly hlouběj do vrstvy papíru a efekt by pak byl i na ploše papíru, ne jenom na hraně. Hodně štěstí ;)








čtvrtek 30. září 2021

    Před devíti lety jsme se stěhovali do našeho domu a já jsem se tu několikrát zmínila o pracech na budoucí zahradě. Zahradu jsme zakládali na pozemku, kde ještě rok předtím bylo pole obhospodařované tou nejklasičtější metodou. Půda mrtvá, bez viditelného života - žádné žížaly, brouci, larvy. Stromům ani keřům se prvních několik let nechtělo růst, první dva roky jsme si ani nebyli jistí, zda vzejde louka. V létě mi zalívání všech stromků a keřů zabralo obden čtyři hodiny. A právě ve chvíli, kdy jsme už začínali propadat beznaději se všechno dalo do pohybu. Stromy a keře si vytvořily dostatečný objem jemných vlásečnicových kořínků, luční rostliny porazily půdokryvné "plevele" a zahrada začala pomalu vypadat jako zahrada. Dokonce místy i bujná zahrada. 

   Po devíti letech máme dostatek jablek, třešní, švestek a moruší. Taky máme hodně lískových oříšků - lísek tu máme asi pět. Máme drobné ovoce z muchovníků, rakytníků a aronií. Vinná réva je docela punk, protože ji nijak nestříháme a navíc prorůstá psím vínem, vistárií, břečťanem a popínavým zimolezem, ale daří se jí dobře. Ostružiny, josta a mišpule. Taky spoustu lesních jahod, mirabelek a srstek. Akorát rybíz asi tuší, že je u nás hlavně proto, že prostě patří do každé zahrady, ale ve skutečnosti ho moc nemusíme a tak prostě neroste, ale my si ho hýčkáme. 

   Skvěle se u nás daří nejrůznějším růžím a slézům. Pustorylům, kterých jsem zasázela asi deset, protože na jejich vůni jsem skoro závislá. Máme tu spoustu různých kalin, šeříků, svíd, vajgélií, kdoulovců, dřínů a zimolezů. Tavoly a trojpuky. Kolkvície i ptačí zob nebo hlošinu úzkolistou. Kosatce, denivky, hortenzie a orlíčky. Dlužichy, bohyšky a kakosty. Zahrada je plná dobromysli a meduňky, které se šíří samy. V louce ale roste ještě řada rostlin, které zatím ani neznáme, postupně se je učím poznávat a využívat. Letos jsem takhle "objevila" třeba bukvici lékařskou. Bylinková zahrádka ještě čeká, až jí trochu pomůžu, ale základní bylinky tu tak nějak máme všude - tu mezi pivoněmi (těch jsem zasázela dvacet pět různých!), tu pod révou, jen my víme, kam jít pro mátu a kam pro levanduli. 

   Žije tu velká spousta ptáků, motýlů, čmeláků a netopýrů a hlemýžďů ale i myší a slimáků. Letos jsme jednou v noci měli světlušku dokonce i doma. Taky tady máme lasičku, hodně slepýšů a ježky. A protože k nám přišlel před čtyřmi roky ještě i Jáchym, tak na zahradě přibyly třeba houpačky, které svařil můj muž a obligátní pískoviště. :)

  Takže ty jabka už rozdáváme, zastavte se! 

   Fotky jsou z posledních dvou let.