středa 13. října 2021

    Když jsem byla malá, někdy tak v první nebo druhé třídě, zahlédla jsem v novinách fotku hladovějících dětí v Africe. Děti olizující prázdnou káď od mléka - říkal popisek a na fotce byly velice vyhublé děti namačkané okolo velikého prázdného kotle. Tu fotku dodnes přesně vidím, jako by to bylo včera a po celý život si na ni několikrát do roka vzpomenu. Taky se mě hluboce dotýká každá zmínka o hladovějících lidech kdekoliv na světě, v současnosti nebo v historii. Jako dítěti mi připadalo divné, že někde na světě je všeho dost a jinde lidé hlady umírají - nechápala jsem tehdy samozřejmě velikost světa ani jeho strukturu a uspořádání a tak mi to připadalo jako obzvlášť zbytečné utrpení.

   Teď už samozřejmě chápu důvody proč i dnes lidé na světě trpí enormním hladem, přesto mi to nebrání čas od času nad těmito věcmi přemýšlet. Nejčastěj tehdy, když jím dobré jídlo, když ho mám moc, nebo když se dokonce stane, že nám nějaké jídlo zbude, zkazí se a musím ho vyhodit. Pak přemýšlím nad tím, jak by bylo skvělé, kdyby šlo jídlo "poslat" (ne letadlem, ale nějakým okamžitým teleportem) skrz prostor a dokonce i čas. Přemýšlím o tom, jak úlevné by bylo denně si odepřít jedno jídlo s tím, že by ho dostal někdo, koho právě sužuje hlad.  

   V naší dědině máme vietnamskou večerku. Já jsem v ní nikdy nebyla, ale nedávno se z ní vrátila Adélka a popisovala mi, že tam mají malý, hrozně roztomilý oltář a před ním talířek s obětovaným jídlem. Nejčastěj s párkem a k tomu dva panáky v plastových minikelímcích. A mně konečně došlo, že to je ten způsob, jak se denně k této otázce postavit. (Kromě toho, že skutečně můžu darovat opravdové jídlo nebo peníze - ať už přímo, nebo zprostředkovaně - což samozřejmě dělám, ale to teď úplně nemám na mysli). A pak jsem začala přemýšlet o praktických stránkách tohoto vpravdě duchovního činu. Jaké jídlo obětovat? Jak často? Jakým způsobem? Komu přesně? A co se s takovým jídlem nakonec udělá? A představte si, dva dny na to jsem v knížce, kterou jsem četla už víc jak měsíc narazila na kapitolu Modlitby a obřady a v ní podkapitolu Obětování pokrmu, kde je všechno tohle přesně popsáno! (Rob Nairn: Žití, snění, umírání Praktická moudrost z Tibetské knihy mrtvých, str. 250). 




   Celé je to velice jednoduché, nemusíte budovat žádný oltář, dokonce nemusíte jídlo dávat na zvláštní talířek. Stačí, když na svém vlastním talíři oddělíte kousek jídla stranou a myšlenkou ho věnujete komukoliv uznáte za vhodné. Kdekoliv. V restauraci, v bufetu na rohu, v kavárně nebo doma. Nikdo si toho nevšimne a vám bude líp. 

    Pár dní po tom, co jsem si tohle přečetla, jsme slavili narozeniny mé maminky. Seděli jsme na terase v nádherném zářijovém podvečeru a všichni jsme věděli, že tam chybí dědeček - taťka, který umřel před rokem. A tak jsem to povykládala, co jsem si přečetla a přinesli jsme ještě jednu skleničku a nalili jsme šampaňské i pro něj. Víc už jsme o tom nemluvili, ale bylo jasné, že si to všichni uvědomujeme a tím, jak jsme na něj všichni společně mysleli - mezi povídáním, mezi jídlem - tak tam s náma svým způsobem byl, u své skleničky.

   Možná to vůbec není pro vás, možná si ťukáte na čelo, ale třeba jednou přijde chvíle, kdy vás bude něco trápit a vzpomenete si na babičku, co vás měla hrozně ráda. Jak byste si s ní rádi povykládali. Tak jí nalijte její oblíbený čaj, panáka, buchtu nebo kousek čokolády a chvíli jen tak seďte a s láskou na ni myslete. 

   A úplně nakonec jsem se o téhle věci s velkou euforií zmínila jednomu rodinnému příteli a ten mi velice klidně řekl - Jo, moje máma odjakživa obětovala jídlo, to bylo doma úplně běžný! Tak jsem zase objevila ameriku...

čtvrtek 7. října 2021

    Je to úplná hloupost, ale je zábavnější než relaxační omalovánky. První toaletní papír pomaloval před dvěma lety Jáchym temperama, když měl zrovna období, kdy všechno, co mu přišlo pod ruku, natíral štětcem. Ten papír pak vypadal velice umělecky, šetřila jsem ho a dávala jsem ho do koupelny, když měla přijít návštěva. On měl pomalovanou jen tu ořízku (předpokládám, že takhle se tomu u toaletních papírů neříká, ale víte co myslím), takže se dal bez problému použít.

   A pak mnohem pozděj, když se u nás doma náhodou sešel veliký pytel toaletních papírů, co kupováváme jednou za půl roku a nové fixy z Ikei, mě napadlo si jeden papír pokreslit. Nakonec jsem jich pokreslila celý pytel. Během hraní her s Jáchymem, během rozhovorů s Adélkou, Violkou nebo mým mužem, během telefonování. Když byly v pytli nakonec pokreslené a naskládané nazpět všechny, vypadal ten pytel mnohem zábavněj - kéž by se takhle prodávaly už v obchodě. Nenapadlo mě je vyfotit dřív, většinu už jsme spotřebovali, stihla jsem jenom posledních pár kusů. 

   Zkuste to. Řekla bych, že nejlepší jsou fixy a zvýrazňovače. Dobře se míchají barvy, různé tloušťky fixů zase umožňují překrývání a šrafování vzorů. Tak mě teď napadá, že dobře by určitě vypadal i akvarel, barvy by zasáhly hlouběj do vrstvy papíru a efekt by pak byl i na ploše papíru, ne jenom na hraně. Hodně štěstí ;)








čtvrtek 30. září 2021

    Před devíti lety jsme se stěhovali do našeho domu a já jsem se tu několikrát zmínila o pracech na budoucí zahradě. Zahradu jsme zakládali na pozemku, kde ještě rok předtím bylo pole obhospodařované tou nejklasičtější metodou. Půda mrtvá, bez viditelného života - žádné žížaly, brouci, larvy. Stromům ani keřům se prvních několik let nechtělo růst, první dva roky jsme si ani nebyli jistí, zda vzejde louka. V létě mi zalívání všech stromků a keřů zabralo obden čtyři hodiny. A právě ve chvíli, kdy jsme už začínali propadat beznaději se všechno dalo do pohybu. Stromy a keře si vytvořily dostatečný objem jemných vlásečnicových kořínků, luční rostliny porazily půdokryvné "plevele" a zahrada začala pomalu vypadat jako zahrada. Dokonce místy i bujná zahrada. 

   Po devíti letech máme dostatek jablek, třešní, švestek a moruší. Taky máme hodně lískových oříšků - lísek tu máme asi pět. Máme drobné ovoce z muchovníků, rakytníků a aronií. Vinná réva je docela punk, protože ji nijak nestříháme a navíc prorůstá psím vínem, vistárií, břečťanem a popínavým zimolezem, ale daří se jí dobře. Ostružiny, josta a mišpule. Taky spoustu lesních jahod, mirabelek a srstek. Akorát rybíz asi tuší, že je u nás hlavně proto, že prostě patří do každé zahrady, ale ve skutečnosti ho moc nemusíme a tak prostě neroste, ale my si ho hýčkáme. 

   Skvěle se u nás daří nejrůznějším růžím a slézům. Pustorylům, kterých jsem zasázela asi deset, protože na jejich vůni jsem skoro závislá. Máme tu spoustu různých kalin, šeříků, svíd, vajgélií, kdoulovců, dřínů a zimolezů. Tavoly a trojpuky. Kolkvície i ptačí zob nebo hlošinu úzkolistou. Kosatce, denivky, hortenzie a orlíčky. Dlužichy, bohyšky a kakosty. Zahrada je plná dobromysli a meduňky, které se šíří samy. V louce ale roste ještě řada rostlin, které zatím ani neznáme, postupně se je učím poznávat a využívat. Letos jsem takhle "objevila" třeba bukvici lékařskou. Bylinková zahrádka ještě čeká, až jí trochu pomůžu, ale základní bylinky tu tak nějak máme všude - tu mezi pivoněmi (těch jsem zasázela dvacet pět různých!), tu pod révou, jen my víme, kam jít pro mátu a kam pro levanduli. 

   Žije tu velká spousta ptáků, motýlů, čmeláků a netopýrů a hlemýžďů ale i myší a slimáků. Letos jsme jednou v noci měli světlušku dokonce i doma. Taky tady máme lasičku, hodně slepýšů a ježky. A protože k nám přišlel před čtyřmi roky ještě i Jáchym, tak na zahradě přibyly třeba houpačky, které svařil můj muž a obligátní pískoviště. :)

  Takže ty jabka už rozdáváme, zastavte se! 

   Fotky jsou z posledních dvou let.





































sobota 25. září 2021

    Jsou tady krásné zářijové dny a já přemýšlím, jestli mám v době, kdy se otužuje už skoro každý ještě k otužování co napsat - protože bych moc chtěla připomenout, že teď je právě ta nejlepší chvíle začít. A napadla mě přece jen jedna oblast, která tak často zmiňovaná není. V jednom článku jsem se kdysi dočetla, že ženy otužilkyně nemají gynekologické problémy. A protože jsem před čtyřmi roky prošla spolu s ledovou vodou i třetím (a nečekaným) těhotenstvím, tak bych k tomuto tématu chtěla něco napsat. Úplně na začátku mého otužování někdy v roce 2009 byl článek v časopisu Vlasta, kde žena otužilkyně (bohužel už si nevzpomínám na její jméno) povídala o tom, jak se seznámila skrz otužování se svým mužem a jak měli svatbu v ledové vodě. A myslím, že tenkrát psala i o tom, jak se jako těhotná otužovala dál a jak teď otužují svoje děti. 

   Když jsem otěhotněla já, hledala jsem na internetu informace ohledně otužování docela marně. Jediný článek, který jsem našla byl od JUDr. Tomáše Prokopa, ve kterém zmiňuje, že otužování je jednou z mála aktivit, se kterou lze začít i v těhotenství. A protože jsem se potom celé těhotenství otužovala poměrně hojně, ráda bych svoje zkušenosti zmínila. Zda miminko v břiše pocítí nějaké ochlazení nevím, rozhodně mu ale neublíží. Já jsem ve vodě o teplotě něco málo nad nulou plavala třikrát denně  pět minut. Později během léta (rodila jsem v srpnu) jsem se koupala v co nejstudenější vodě, jaká byla k dispozici. Syn se narodil, když mi bylo 42. Celé těhotenství proběhlo bez jakýchkoliv komplikací - moje lékařka mi řekla, že takový průběh těhotenství by mi záviděly i mnohem mladší maminky. Zrovna tak i porod ne úplně malého miminka byl hladký a rychlý, syn zdravý, spokojený a usměvavý.

   O něco později prošlo těhotenstvím spolu s ledovou vodou i několik žen z mého okolí se stejným průběhem. Samozřejmě je lepší začít s otužováním ještě před těhotenstvím - obzvlášť, pokud se vám otěhotnět nedaří, otužováním se totiž šance mnohonásobně zvýší.

   Na kojení otužování taky velký vliv nemá. JUDr. Prokop v článku zmiňuje, že ledová voda mléko na chvíli zastaví, já tuhle zkušenost nemám - i v průběhu plného kojení jsem trávila třikrát až čtyřikrát denně pět minut ve vodě bez zjevného vlivu, často jsem kojila bezprostředně po vylezení z vody.

   Později jsem začla otužovat i syna (velice zvolna, intuitivně, formou hry) a výsledkem je dítě, které dnes, ve svých čtyřech letech chodí doma zásadně nahé, venku, okolo domu a na zahradě od března do listopadu taky běhá nahaté (pokud jsme na zahradě déle a není příjemné počasí nechá se i obléct), kdekoliv přijdeme venku k vodě - od potůčku v lese až po rybník v arboretu, hned se vysleče a leze do vody. Studenou vodu miluje, i ve večerní vaně vyžaduje vodu o teplotě cca 26 stupňů. Jednou až dvakrát do roka má lehkou virózu nebo rýmu. 

   Tak bych chtěla říct, nebojte se to zkusit, teď právě je ideální počasí, voda akorát i pro úplného začátečníka. Několikrát jsem četla nebo slyšela doporučení pro začátečníky začít studenou sprchou. To samozřejmě taky jde, ale plavání ve studené vodě venku, na čerstvém vzduchu, který voní je mnohem příjemnější a účinnější. Já sama v nouzi studenou sprchu volím, ale je to pro mě poměrně nepříjemný zážitek s ani ne polovičním efektem, který lze bez obav zcela vynechat, nebojte se! 

   Pokud byste měly pocit, že vám můžu ještě nějak poradit, neváhejte se na mě obrátit v komentáři. Více o otužování jsem před třemi lety psala zde.

Hodně štěstí :)





 

pondělí 8. října 2018

   Když už jsem tu na chvíli nazpět, ještě bych se chtěla podělit o jednu pracovní radost a tou jsou kalhotky. Za poslední tři roky jsem jich ušila přibližně sedm set! Věřili byste, že po světě běhají majitelky i dvaceti kusů Gløgg kalhotek? Píší mi, že si kvůli nim přeorganizovaly skříň, že kvůli nim musí zapínat pračku a že už jiné nechtějí.
  Přiznám se, že i když kalhotky dělám jak nejlíp umím, každý detail mám pečlivě promyšlený a vyřešený, přesto se někdy neubráním pochybnostem o tom, jestli to nedělám úplně špatně. Co když se jako v nějakém snu najednou ukáže, že jsem nedomyslela nějaký zásadní prvek a všem těm ženám se kalhotky najednou rozpadnou, vytratí, zmizí? Nebo přijde někdo chytrý a poukáže na jejich základní nedostatek, který bude rázem na první pohled jasný. Co pak? Budu všem těm ženám vracet peníze? Posílat nové kalhotky? :)
   Asi tyhle moje pochybnosti pramení i z toho, že nejsem v tomhle oboru vzdělaná. Nevystudovala jsem nic okolo kalhotek, konstrukce střhů nebo šití vůbec. Vystudovala jsem češtinu a výtvarnou výchovu a kalhotky jsou pro mě pořád spíš výtvarný artefakt. Vyhovuje mi jasně daná forma, která i tak skýtá někonečné možnosti při výběru barev a vzorů a různých variací střihu. Baví mě vybírání a nakupování úpletů (výhradně u německého Lillestoffu). Baví mě výroba papírových cedulek. Baví mě stříhání a celkově práce s úplety. A baví mě šití - ke kterému si pokaždé nachystám něco k poslouchání, abych pak navždy měla určitý vzor spojený s konkrétním příběhem. :)
   Letos v létě se ke mě navíc přidala Adélka, která si chvíli nemohla najít letní brigádu a mě napadlo, že zkusíme, jestli nám to půjde spolu. A jde! Adélka přinesla další pohled, preciznost, pečlivost i znalosti studentky třetího ročníku grafického designu a mně se pomalu plní sen o malé "firmě" na kalhotky. :)
   Tohle všechno by mě před čtyřmi roky, kdy jsem pro sebe ušila první kalhotky, vůbec nenapadlo. Netušila jsem, že je na světě víc žen, které mají jasnou představu o tom, co čekají od kalhotek a že tu představu opravdu nikdo na (českém) trhu nenaplňuje. A co to tedy má přesně být? Maximální pohodlí, prvotřídní materiál, který vydrží několik let častého praní, ideáně bio. Vtip (ale ne laciný), ženskost (ale ne vyzývavá) a v neposlední řadě i přijatelná cena.
   Vidět je pak všechny můžete v mém obchodě na Fleru.
 
   Právě začínám šít novinky ze zářijového balíku nových úpletů. Třeba tyhle s můrama a v nové barevné varinatě dorazili i hipsterští námořníci. :)


A tady je k nahlédnutí něco z nových vzorů, postupně z nich budu celý rok šít. Čím mám začít? Zelené kaktusy? Koaly? Čtyřlístky? Už se nemůžu dočkat :)