čtvrtek 17. října 2013

   Když jsem dnes ráno budila děti do školy, už jsem se jen těžko zbavovala intenzivního pocitu, že tohle se nedá vydržet dlouhodobě. Po měsíci a půl, co holky chodí do školy mám pocit, že takhle se přece nedá žít pořád. Ale abych se vrátila na začátek... V září začaly Adélka s Violkou po letech individuálního vzdělávání (domácí školy) chodit do běžné školy. Nejdřív se samozřejmě hodně těšily. Na děti, na učitele, na nové prostředí. Po dvou týdnech ale měly jasno. Takhle si to nepředstavovaly. Adélka dostla pětku za to, že si za domácí úkol nenazdobila první stranu sešitu do zeměpisu. Taky proseděla jednu hodinu tělocviku na lavičce, protože neměla gumičku do vlasů (a zrovna se hrál její milovaný basketbal). Violka prohlásila, že už do školy nepůjde. Jak se ukázalo, měla čtyři čárky za zapomínání a když by přišla pátá, dostala by úkol navíc. A to je ponižující, jak mi vysvětlila.
   Místo toho, aby se děti učily, že každá chyba se dá vyřešit, se učí, že za každé pochybení přijde trest.  Bylo by projevem slabosti, kdyby paní učitelak měla v kabinetu tělocviku sáček gumiček na culíky zapomnětlivých slečen? Kdyby v každé třídě bylo navíc jedno vybavené pouzdro, pro ty, co si zapomenou kružítko? Rodiče by se na ně jistě rádi složili.
    Ano, jistě by padly argumenty, že toho budou děti zneužívat a nebudou si už vůbec nosit tužky, pravítka a gumičky. Proč je u nás patrný tak silný sklon k podezírání ostatních ze záporných úmyslů? Jsem přesvědčená, že důvěra vložená v děti by se nám naopak v dobrém vrátila. Ostatně, my všichni jsme prošli systémem trestů, čárek, puntíků a důtek. A máte pocit, že vám to prospělo? Zapomínali byste teď mnohem víc, kdybyste v šesté třídě tu důtku za zapomínání nedostali? Naopak, pokud by nám byla ponechána svoboda a naše nedostaky by byly přijímány s pochopením, nenaučili bychom se tolik hledat mezery v systému a přemýšlet o tom, jak jich zneužívat.
   V Anglii (kde chodila Adélka do prví třídy Steriner school (waldorfská škola) ), měla paní učitelka ve třídě misku, do které jsme my rodiče čas od času přinesli balíček sušeného ovoce, musli tyčinku, knackebrot apod. Miska sloužila pro případ, kdy si některé dítě zapomnělo svačinu nebo mělo prostě hlad. A děti si nosily svačiny pořád dál, nezneužívaly toho ;)
   Velkým problémem je u nás doma i vstávání zhruba o půl hodiny dřív, než by bylo příjemné.  Jen během loňského roku jsem četla několik článků o tom, jak brzké vstávání škodí vyvíjejícímu se mozku. Debaty o tom, zda je škola od osmi hodin ideální se vedou už dlouhou dobu a ještě dlouho se povedou. Proč musíme děti stresovat ranním vstáváním kvůli takovým věcem jako je jízdní řád autobusů (podobné argumenty zanzívají ve prospěch školy na osm). Co mají děti z toho, že jsou doma v jednu, ve dvě. Mají víc času na Facebook?
   A tak teď s nostalgií vzpomínám na Adélčinu první třídu v Cambridge Steiner School. Kdy škola začínala ráno o půl deváté. Holky si ráno stihly v posteli pohrát s panenkama a u snídaně jsem jim četla Děti z Bullerbynu. V klidu nám stačilo v 8:20 vyjít z domu. Paní učitelka si s každým dítětem ráno potřásla rukou a přivítala ho. Škola byla nízká nenápadná přízemní budova s přirozenou akustikou. Každá třída měla šatnu přímo u sebe, takže děti mohly o přestávkách jednoduše vyjít na zahradu. Každá třída totiž měla francouzské okno vedoucí přímo do ní. Konce přestávek se zvonily velkým kovovým zvoncem. Rodičovské schůzky začínaly až v osm večer. Pil se na nich čaj a jedly sušenky. Mluvili jsme o tom, co se právě děje ve třídě, co děti řeší a prožívají a vždycky jsme skončili vyprávěním vlastních historek z našeho dětství. A taky jsme malovali, pekli chleba, počítali, přesně tak, jako naše děti, abychom rozuměli tomu, co se děti učí a jak. I takhle může škola v dnešním světě fungovat.
   Nespokojených (nebo aktivně nespokojených) rodičů je u nás pořád málo. V malém městě je možné nespokojenost řešit domácí školou. Lepší situace je ve větších městech. Vím o skupině brněnských rodičů, kteří se domluvili na společném učení dětí v rámci individuálního vzdělávání. To je krásný nápad, lehce realizovatelný, pokud máte k dispozici vhodný prostor.
   A jak si v oblasti školství představuje změny k lepšímu strana, která (podle průzkumů) pravděpodobně vyhraje volby? Upřímně, ani u jednoho z těch bodů nerozumím tomu, proč by to měla být změna k lepšímu...
   A abyste se při čtení tohoto blogu mohli alespoň trochu usmát, přidávám fotku z nedávné Violčiny písemky :)


A pokud vás dětská tematika zajímá, přidávám link na stránku se spoustou inspirativních odkazů :)

17 komentářů:

  1. Dobrý den, vidím to úplně stejně a to jsme malá škola na vesnici. Také bojuji sama se sebou, naučit se nějak ten náš zajetý systém akceptovat. Výhrad mám celou řadu. Děkuji za odkaz.
    Vašim holkám i Vám přeju, ať se s tím nějak v dobrém poperete. Čtenářka M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marvael, pořád se ptám, proč to vlastně celé podstupujeme? Věnujeme svůj čas i čas našich dětí systému, státu, který nepovažujeme za dobrý... Doufám, že na to brzy přijdu :)
      Hodně sil i vám :)
      L.

      Vymazat
    2. Leninko, věřím, že se něco změní.... Je to o nás a v nás ♥
      s Láskou, H

      Vymazat
  2. L., také bych ráda našla nějakou rozumnou cestu, teď a tady kde žijeme. K širokému tématu školního vzdělávání na prvním stupni mi utkvěla přednáška paní Nováčkové, na kterou si často vzpomenu http://www.youtube.com/watch?v=7cnxm-OatVs
    Ať se daří M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marvael, děkuji za link, ráda se podívám :)
      Krásný den, Lenka

      Vymazat
  3. Uvažuju na obdobnými věcmi, mluvíte mi z duše!
    Momentálně řešíme u staršího syna školku. Jsme na vesnici, místní školka a zejména přístup učitelek se mi příčí, takže jsem syna do školky nedala. Jsem za matku kverulantku, ale je mi to jedno. Neporodila jsem děti proto, abych je předávala institucím. Cítím za ně zodpovědnost a není mi jedno, jak se s nimi v tomhle raném období zachází a jak se utváří jejich pohled na svět. Mou výhodou je, že jsem na mateřské s dcerou a tak umístění syna do školky není pro mě nezbytností. Ale čím dál tím víc uvažuju i o variantě domácího vzdělávání nebo montessori školy, kterou máme blízko...
    Omlouvám se za sloh :-) Tohle téma je pro mě teď jedno z nejpalčivější a váš článek, který se mi moc líbí mi zase rozvířil myšlenky :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Báro, krásně jste to napsala. Já už mám období, kdy jsme řešily školky za sebou. Ale nedala jsem tam tenkrát ani jednu dceru, protože školky stále považuji za první nástroj k tomu, jak z jednotlivců vytvořit ovladatelnou masu. Zní to hrozně, ale je to tak. Tady se děti učí dělat všechno zároveň, na povel, stejným způsobem a neptat se proč.
      Montessori škola je výborná varianta, my jsme měli na výběr jen čtyři běžné školy... Takže jsme si vybrali domácí školu :)
      Krásný den, Lenka

      Vymazat
  4. :-( mmm..to je mi líto, že se školy od mé-naší povinné docházky tak moc nezměnily..doufala jsem, že ted´ už je to lepší..
    zdravotnictví a školství je svým přístupem k žákům, klientům, pacientům -ne na moc dobré úrovni..- no:-)
    také si pamatuju nesmyslné tresty nebo ponižování (když někdo neuměl kreslit, něco hned nepochopil, nepřinesl úkol-proč??!! )
    do školy a školky máme ještě daleko, ale už máme jasno ve výběru..lesní školka a waldorf. nebo montessori škola... kde se k dětem přistupuje s úctou a umožňuje se jim aby se našly, vyvíjely, dozrály, heldaly, ptaly se, naučily..
    kde je se zájmem provedou k dospělosti..aby se jednou nebáli projevit vlastní názor, jít svou cestu, mít rádi, pomáhat..
    přeju hodně zdaru a ť najdete nějakou dobrou cestu..
    p.s. já jsem byla ve škole šťastná až na vejšce
    :-) pěkný den

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale ne, něco málo se změnilo :) Už se nepíší za trest věty stokrát dokola a děti se nesmí posílat za dveře ani pohlavkovat :) Ale máte pravdu, školství a zdravotnictví jakoby někdo zaklel, ta arogance je někdy až neuvěřitelná....
      A měla jsem to úplně stejně, šťastná jsem byla až na vysoké :)
      Krásný den :)
      Lenka

      Vymazat
    2. "a děti se nesmí posílat za dveře" .....přesto se to děje....

      Vymazat
  5. Leni,všechno je to v nás,dospělých.Myslím,že nespokojených rodičů přibývá,ale z vlastní zkušenosti vím,že ti "spokojení" jsou často v převaze.Na třídních schůzkách,které jsem zažila se většinou mluví "o ničem" a to si myslím,že zatím měla Natálka štěstí na učitele.
    Zdravím,B.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohdano, máš pravdu, spousta rodičů je pořád přesvědčená, že ve škole je všechno vpořádku. A třídní schůzky už jsem taky zažila ;)
      Krásný den, L.

      Vymazat
  6. Do tohoto prostoru jsem se dostala náhodou, cestou kapradím a démanty :) a co nevidím, "známe" se z jiného prostoru virtuálního...Jitka

    OdpovědětVymazat
  7. Mě způsob české výuky přivedl k tomu, že školu beru na lehkou váhu. Je to špatně, ale chci mít děti psychicky zdravé a podporuju individualismus, nikoli stádnost. Všichni za to platíme, ale pořád doufám, že ten konečný účet bude v náš prospěch. Ale kdo ví.

    OdpovědětVymazat
  8. Dobrý večer, právě jsem objevila Váš blog a přečetla jen tento článek, ale musím ihned reagovat.. bydlíme blízko hranic a ještě něž jsem otěhotněla, bylo mi jasné, že udělám vše proto, aby se naše děti vzdělávaly v zahraničí (Rakousko). Po narození dcery jsem na tom začala pracovat a dnes už tam chodí druhým rokem do školky. Nemohla jsem se nepousmát, když jsem četla o potřesení rukou při příchodu ( bez toho by to v naší školce vůbec nešlo), o rodičovských schůzkách v osm večer a tak dále... Příjemný článek:-) Já se raději nerozepisuji, protože bych mohla jen o té "naší" školce básnit hodiny :-) Pěkný večer, Magda

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Magdo, snad u ns bude brzo víc spokojených rodičů :) ...Vymyslela jste to pěkně :) Pěkný večer i vám, Lenka :)

      Vymazat