Napadlo vás někdy, jak by svět vypadal, kdyby vůně byly vidět? Začíná moje oblíbená část roku, doba kdy kvetou kosatce, pivoně, pustoryly, lípy, černé bezy a růže. Lípu můžete potkat skoro kdekoliv, i uprostřed města. Kdybych si mohla vybrat pouze jednu vůni, kterou bych po zbytek života mohla vnímat, dost možná by to byla lípa. Přesně vím, kde mám v tomhle období hledat ty svoje oblíbené a budu pod nimi stát klidně půl hodiny a tvářit se, že na někoho čekám! Vzpomínám na švédský Lund, kam jsem před dvěma lety dorazila právě poté, co u nás odkvetly lípy a já jsem zjistila, že ve Švédsku právě kvést začínají! Celé město je (s typickým švédským smyslem pro malebnost) uspořádáno tak, že ve chvíli, kdy opouštíte jeden lipový oblak stihnete právě tak jeden nádech čistého vzduchu a už vcházíte do dalšího. Představte si, že by vůně měly barvy. Měly by všechny tyhle lipové oblaky stejnou barvu, nebo by se trochu lišily? A když by se potkaly dva a vůně by houstla, barvy taky? A z jaké dálky by byly vidět? A byly by vidět na fotkách?  A jak by se měnily v noci? A co když se smíchá vůně lip s vůní růží? Jakou barvu by měla vůně myrobalánu, lesa, dřeva, ohně, papíru? A co vůně noci, rána, vody nebo hlíny? Vůně jablek, švestek, ořechů nebo čokolády?  I my lidi bysme měli každý svůj barevný obláček? A mohly by se ty barvy míchat? (To by mě moc bavilo!)

   Stalo se vám někdy, že jste stáli venku, třeba jen před domem a najednou vás ovinul proud vzduchu, jakoby o něco teplejšího, s nesmírně jemnou, krásnou vůní. A vy jste marně pátrali, odkud a co to tak zavonělo. Kdyby vůně měly barvu, tak byste to možná zjistili. A mohli byste za tímhle proudem jít a setrvat v něm o něco déle a možná ho najít i další den. 

   Možná proto vůně barvy nemají, aby nás mohly překvapit, ohromit, zaskočit a omámit. Abysme na ně mohli vzpomínat a vybavovat si je i po letech. Vůni babiččiny kuchyně, peřiny v domě u tety, sklepa v domě na venkově, vůni různých lidí.

  Jaká je vaše oblíbená vůně? A umíte si představit, jakou by měla barvu? Já to teď rozhodně budu zkoušet. A budu se ptát svých blízkých a přátel - cítíš tu vůni? Jakou má barvu? 

 

   Nedávno jsem si během jednoho milého pikniku všimla, že sedíme na louce plné loňských jasanových semen. Hrst jsem si jich nasbírala, jsou nádherná! Doma mě pak napadlo udělat z nich stínítko k lampičce. Staré látkové stínítko se nám rozbilo už dávno a já jsem se dlouho nemohla rozhodnout, z čeho vyrobím nové. Jasan jsem nakonec našla i na naší zahradě, máme tu jeden náletový a tak jsem si nasbírala další nepoškozená a čistá semena. Rozhodla jsem se šít a ne třeba lepit. Šití mi připadá pevnější a čistší. Doma nám pořád ještě chybí docela dost lustrů, tak plánuju, že na ně použiju semínka různých stromů. Představte si, jaký háj nebo lesík by vznikl, kdybych všechna tahle semena z jednoho stínítka pečlivě zasázela do země! Třeba to za nějakou dobu, až stínítko doslouží, udělám. Teď jdu dělat veliký lustr nad stůl do jídelny. A moc ráda bych udělala lustr do nějakého veřejného prostoru. Kavárny, restaurace, čekárny, komunitního prostoru, nebo dokonce do nějakého menšího skarálního místa. Z listí nebo semen rostoucích v bezprostředním okolí. Víte o nějakém? Kdyžtak mi napište. :)

   

    Pokusy o pěstování zeleniny jsem na naší zahradě vzdala poměrně brzy. Jednak nedokážu být důsledná v péči o záhonky a tak mi poměrně brzy vznikne neplánovaně "polykulturní" prostředí a pak už vůbec nedokážu "bojovat" se "škůdci", takže pro mě téměř nikdy na záhonku nic z toho, co jsem zasela, nezbude. 

   Ale nedávno jsem si uvědomila, že to vlastně vůbec nevadí. Naopak, teď, v době kdy všichni, kdo zeleninu pěstují, klečí ve svých záhoncích  a plejí, hnojí, sejí, sází a jednotí, já jenom sklízím to, co na naší louce roste samo. Divoké byliny - někdo říká plevely. Jsou jich desítky druhů, navíc jsou vesměs velice zdravé a léčivé, obsahují všechny vitamíny, minerály, enzymy a chlorofyl stejně jako zelenina a jsou velice vitální! 

   A co s nimi dělám? Především je každé ráno snídám. Každé ráno natrhám 200 až 250 gramů jedlých bylin a rozmixuji je spolu s ovocem, které mám zrovna po ruce a lžící kokosového jogurtu (ten přidávám hlavně kvůli vitamínům rozpustným v tucích, ale dost mi i chutná)  a pomalu si svůj půllitr vypiju. A pak je taky dávám hojně do polévek, vařím si z nich čaje, některé kvasím nebo je přidávám do vody s citrónem a do domácích limonád. 

  Spočítala jsem si, že když jich od půlky března do konce října každý den sklidím čtvrt kila, tak za jednu sezónu sklidím ze své zahrady přibližně 60 kilo "zeleniny"! A to bych na záhoncích nikdy nedokázala. 

   Od začátku jara sklízím kopřivy, bršlici, popenec, pampelišky (listy, stonky i květy), občas i podběl. Řebříček, jitrocele, různé svízele (povázku, syřišťový a přítulu - ten je nejchutnější), jetel luční, a silenku nadmutou. Rozrazil, hluchavky, slézy, oddenky pýru, lebedu, dobromysl, meduňku i mátu (aromatických bylinek přidávám spíš méně). Určitě jsem nějaké bylinky zapomněla. Na podzim hojně přidávám bobule jako aronii nebo rakytník (ten náš mixér zvládne hladce i s jadérky). V červenci máme bohatou úrodu moruší a díky smoothie jich stihneme sníst víc než by šlo jen tak.

   Typický recept vypadá přibližně takhle: Pro čtyři dospělé (cca dva litry) - dva banány, tři až čtyři pomeranče nebo broskve, nektarinky, ryngle, hrušku nebo jablko. Ze začátku, když je bylin málo kupuju i řapíkatý celer a tři čtyři stonky přidávám. Dvě velké lžíce kokosového jogurtu, trochu vody (dvě až tři deci) a čvrt kila plevelů). Pokud by vám nálož vitamínů nestačila, je možné do mixéru přidat i nějaké "superpotraviny". Já to dělávám brzy z jara, kdy je bylinek ještě málo a mám jen ovoce z obchodu.

   Smoothie chutná pokaždé jinak podle toho, jaké ovoce a které bylinky použijete. Ze začátku (anebo pro děti)  doporučuji poměr ovoce a zelených bylin obrátit výrazněji ve prospěch ovoce, postupně víc a víc zezeleňovat. Já už si jinou snídani představit nedokážu!

   Vždycky si musíte být jistí tím, co sbíráte. Doporučuji zakoupit si nějaký atlas bylin, hledat na internetu nebo ideálně nechat si poradit od někoho, kdo byliny bezpečně pozná. A vždycky je dobré vědět o rostlinách, které sbíráte co nejvíc. Jak se používají, co léčí, případně, zda nemají (jako léčivky) nějaká omezení v dávkování apod. Já hodně využívám šestidílný herbář léčivých rostlin od Zentricha a Janči (stále se dají jednotlivé díly sehnat dobře v antikvariátech) a stránky bylinkového doktora MUDr. Zbyňka Mlčocha (se kterým jsem kdysi osobně byla na jeho bylinkové procházce) nebo různé knihy Wolf-Dietera Storla. 

   

   Jeden z prvních efektů loňského březnového lockdownu byl okamžitý pokles nákupování všeho snad kromě jídla. Jakmile vláda v půlce února lockdown ohlásila, neprodaly jsme od toho dne jediné kalhotky. Později se to trochu zlepšilo, ale tak lehce jako před lockdownem už to od té doby nešlo nikdy. Přemýšlely jsme s Adélkou (která se mnou už několik let kalhotky šije), jak dál. Skončit jsme nechtěly, ale za současných okolností bylo pošetilé šít další a další kalhotky. Nehledě na to, že jsme najednou neměly peníze na nové úplety. A pak jsme dostaly nápad. Už dlouho jsme pomýšlely na nějakou extravagantnější polohu kalhotek. (Já vím, naše kalhotky už tak nebyly usedlé, ale nám se chtělo zkusit něco skoro ztřeštěného.) A tak po pár dnech byly na světě kalhotky Diva. Jsou poskládané z více barevných kusů, pošité různými aplikacemi, krajkami, vlnovkami a ozdobami. Využijeme na ně i menší zbytky úpletů, které jsem nikdy neměla srdce vyhodit a měla jsem jich k dispozici opravdu hodně. Zrovna tak konečně přišly ke slovu spousty odstřižků nádherných designových látek, které skladuji po léta. Dokoupily jsme jen krajky a vlnovky a začaly jsme. 

   Tyhle kalhotky už šijeme skoro rok a stále nás hodně baví, jejich šití je skutečná radost, doslova práce za odměnu. Baví mě přehrabování v krabicích se zbytky úpletů a skládání barev i grafických motivů k sobě. A dost mě baví je fotit. Hodně se mi líbí i ten samotný fakt, že na ně využijeme i ty nejmenší zbytečky látek a to co vyhazujeme jsou už doslova jen drobky.

   Občas se na hotové kalhotky podívám cizíma očima a řeknu si - není to už fakt ujeté? Není to vlastně dost zbytečné - na jedné straně strávit nad jedněmi kalhotkami tři hodiny práce a na druhé straně dát za ně sumu, za kterou byste měli v Kauflandu pěkný nákup na pár dní? Nikdo jiný nic takového (zatím) nešije! A pak si řeknu - o tomhle já vůbec nebudu přemýšlet! Mě ty kalhotky fakt baví šít, někoho jiného je zase baví nosit a pro mě je to další krásný projev neskutečné laskavosti vesmíru a vůbec. :)

    Když jsem byla malá, někdy tak v první nebo druhé třídě, zahlédla jsem v novinách fotku hladovějících dětí v Africe. Děti olizující prázdnou káď od mléka - říkal popisek a na fotce byly velice vyhublé děti namačkané okolo velikého prázdného kotle. Tu fotku dodnes přesně vidím, jako by to bylo včera a po celý život si na ni několikrát do roka vzpomenu. Taky se mě hluboce dotýká každá zmínka o hladovějících lidech kdekoliv na světě, v současnosti nebo v historii. Jako dítěti mi připadalo divné, že někde na světě je všeho dost a jinde lidé hlady umírají - nechápala jsem tehdy samozřejmě velikost světa ani jeho strukturu a uspořádání a tak mi to připadalo jako obzvlášť zbytečné utrpení.

   Teď už samozřejmě chápu důvody proč i dnes lidé na světě trpí enormním hladem, přesto mi to nebrání čas od času nad těmito věcmi přemýšlet. Nejčastěj tehdy, když jím dobré jídlo, když ho mám moc, nebo když se dokonce stane, že nám nějaké jídlo zbude, zkazí se a musím ho vyhodit. Pak přemýšlím nad tím, jak by bylo skvělé, kdyby šlo jídlo "poslat" (ne letadlem, ale nějakým okamžitým teleportem) skrz prostor a dokonce i čas. Přemýšlím o tom, jak úlevné by bylo denně si odepřít jedno jídlo s tím, že by ho dostal někdo, koho právě sužuje hlad.  

   V naší dědině máme vietnamskou večerku. Já jsem v ní nikdy nebyla, ale nedávno se z ní vrátila Adélka a popisovala mi, že tam mají malý, hrozně roztomilý oltář a před ním talířek s obětovaným jídlem. Nejčastěj s párkem a k tomu dva panáky v plastových minikelímcích a čokoládová tyčinka. A mně konečně došlo, že to je ten způsob, jak se denně k této otázce postavit. (Kromě toho, že skutečně můžu darovat opravdové jídlo nebo peníze - ať už přímo, nebo zprostředkovaně - což samozřejmě dělám, ale to teď úplně nemám na mysli). A pak jsem začala přemýšlet o praktických stránkách tohoto vpravdě duchovního činu. Jaké jídlo obětovat? Jak často? Jakým způsobem? Komu přesně? A co se s takovým jídlem nakonec udělá? A představte si, dva dny na to jsem v knížce, kterou jsem četla už víc jak měsíc narazila na kapitolu Modlitby a obřady a v ní podkapitolu Obětování pokrmu, kde je všechno tohle přesně popsáno! (Rob Nairn: Žití, snění, umírání Praktická moudrost z Tibetské knihy mrtvých, str. 250). 

   Celé je to velice jednoduché, nemusíte budovat žádný oltář, dokonce nemusíte jídlo dávat na zvláštní talířek. Stačí, když na svém vlastním talíři oddělíte kousek jídla stranou a myšlenkou ho věnujete komukoliv uznáte za vhodné. Kdekoliv. V restauraci, v bufetu na rohu, v kavárně nebo doma. Nikdo si toho nevšimne a vám bude líp. 

    Pár dní po tom, co jsem si tohle přečetla, jsme slavili narozeniny mé maminky. Seděli jsme na terase v nádherném zářijovém podvečeru a všichni jsme věděli, že tam chybí dědeček - taťka, který umřel před rokem. A tak jsem to povykládala, co jsem si přečetla a přinesli jsme ještě jednu skleničku a nalili jsme šampaňské i pro něj. Víc už jsme o tom nemluvili, ale bylo jasné, že si to všichni uvědomujeme a tím, jak jsme na něj všichni společně mysleli - mezi povídáním, mezi jídlem - tak tam s náma svým způsobem byl, u své skleničky.

   Možná to vůbec není pro vás, možná si ťukáte na čelo, ale třeba jednou přijde chvíle, kdy vás bude něco trápit a vzpomenete si na babičku, co vás měla hrozně ráda. Jak byste si s ní rádi povykládali. Tak jí nalijte její oblíbený čaj, panáka, buchtu nebo kousek čokolády a chvíli jen tak seďte a s láskou na ni myslete. 

   A úplně nakonec jsem se o téhle věci s velkou euforií zmínila jednomu rodinnému příteli a ten mi velice klidně řekl - Jo, moje máma odjakživa obětovala jídlo, to bylo doma úplně běžný! Tak jsem zase objevila ameriku...

    Je to úplná hloupost, ale je zábavnější než relaxační omalovánky. První toaletní papír pomaloval před dvěma lety Jáchym temperama, když měl zrovna období, kdy všechno, co mu přišlo pod ruku, natíral štětcem. Ten papír pak vypadal velice umělecky, šetřila jsem ho a dávala jsem ho do koupelny, když měla přijít návštěva. On měl pomalovanou jen tu ořízku (předpokládám, že takhle se tomu u toaletních papírů neříká, ale víte co myslím), takže se dal bez problému použít.

   A pak mnohem pozděj, když se u nás doma náhodou sešel veliký pytel toaletních papírů, co kupováváme jednou za půl roku a nové fixy z Ikei, mě napadlo si jeden papír pokreslit. Nakonec jsem jich pokreslila celý pytel. Během hraní her s Jáchymem, během rozhovorů s Adélkou, Violkou nebo mým mužem, během telefonování. Když byly v pytli nakonec pokreslené a naskládané nazpět všechny, vypadal ten pytel mnohem zábavněj - kéž by se takhle prodávaly už v obchodě. Nenapadlo mě je vyfotit dřív, většinu už jsme spotřebovali, stihla jsem jenom posledních pár kusů. 

   Zkuste to. Řekla bych, že nejlepší jsou fixy a zvýrazňovače. Dobře se míchají barvy, různé tloušťky fixů zase umožňují překrývání a šrafování vzorů. Tak mě teď napadá, že dobře by určitě vypadal i akvarel, barvy by zasáhly hlouběj do vrstvy papíru a efekt by pak byl i na ploše papíru, ne jenom na hraně. Hodně štěstí ;)