pondělí 3. prosince 2012

Perníčky včera upečeny a dnes již téměř snězeny. Tihle dva pegasové jsou poslední, co nám doma zbylo (budou prý snězeni na Štědrý den ke snídani).
Dneska jsme venku natrhaly trávu a zalily ji vodou. Za čtrnáct dní v ní pod mikroskopem budeme hledat nálevníky. A já už asi hodinu přemýšlím o tom, jak jsem na základní škole ani na chvíli nezapochybovala, že tam nějaké najdu. Byla si tenkrát ta paní učitelka jistá, že tam jsou? Nejspíš to den předem vyzkoušela. Jsem napnutá jak struna... A teď mě napadá, pro jistotu zaběhnu ještě pro hrst trávy k jezírku v parku. Ta bude jistější :)



středa 28. listopadu 2012

Když jsme před pár lety žili v Anglii, chodila tam Adélka do první třídy. A měla v té třídě nejlepšího kamaráda. Nedlouho předtím, než jsme se přestěhovali zpátky sem, jsem se poznala s jeho maminkou. A od té doby si spolu píšeme dopisy. Je to poslední člověk, se kterým si ještě posílám papírové dopisy. Jednou nebo dvakrát jsem jí zkusila  navrhnout, že přejdeme k mailům, ale neuspěla jsem. Mailem si nanejvýš občas napíšeme něco jako ...dnes jsem ti poslala dopis. A jsem moc ráda, že jsme u dopisů zůstaly. Je příjemné držet list papíru, který někdo vlastnoručně popsal. Šířku řádků, velikost fontu i uspořádání na stránce musel rozvrhnout sám. Koupil pěknou známku a s dopisem dojel několik kilometrů na kole na poštu. Když mi dopis dojde domů, schovám si ho na večer, až bude klid a ticho. Uvařím si čaj a čtu. A vidím přitom Jo, jak seděla u stolu a přemýšlela, když mi ten dopis psala.
...A tak mě napadlo, že písmo, velmi osobní projev každého člověka, se pomalu vytrácí z komunikace. Nedávno jsem si uvědomila, že mi chybí. Moc mě baví pozorovat propojení mezi způsobem psaní a stylem myšlení a uvažování u svých přátel a blízkých. A marně přemýšlím, čím je, nebo snad bude, rukou psané písmo nahrazeno? ...Zlepší se nám čichové schopnosti? Mimosmyslové vnímání? Nebo to bude něco úplně nového? Doufám, že to bude přinejmenším tak dobré, po všech stránkách dobré, jako psaní!




pondělí 26. listopadu 2012

Nedávno jsem zjistila, že máme doma v knihovně mj. čtyři knížky, které napsal Dalajlama. Už si vůbec nepamatuji, kdy jsem je koupila (předpokládám, že jsem je koupila já). Ale rozhodla jsem se, že je teď všechny přečtu, jednu za druhou. (Když jsem byla mladší a měla jsem spoustu času, tenhle způsob čtení jsem měla moc ráda... v co nejkratší době přečíst co nejvíc knih jednoho spisovatele. Většinou jsem potom měla pocit intenzivního, až osobního kontaktu s autorem.)
Dnes jsem dočetla knížku Otevřené srdce. A nadchla mě tolik, že se o to chci s vámi podělit :) Myslím, že tahle kniha dokáže většinu čtenářů naplnit pocitem svobody a lásky ke všem ostatním i k sobě. Při čtení získáte pocit, že celý svět je jeden velký, láskyplný prostor, ve kterém my všichni spolu sdílíme stejný okamžik. Velmi mě oslovila třeba pasáž o metodě příčiny a následku o sedmi krocích. Tato buddhistická metoda vychází z přístupu, při němž na každou bytost pohlížíme jako na svou bývalou matku. Z buddhistického hlediska totiž procházíme cyklem zrození a smrtí velmi dlouho, mnohem déle, než existuje naše planeta. Naše životy i životy bytostí kolem nás jsou nekonečné. K nekonečnému počtu svých zrození jsme potřebovali nekonečný počet matek. Prvním krokem v tomto přístupu je uznání, že všechny bytosti byly kdysi našimi matkami. Každý pes, každá kočka, moucha, ryba i člověk byly kdysi naší matkou a věnovali nám mateřskou lásku. Tato myšlenka by v nás měla vzbudit velkou účast... to je druhý krok tohoto přístupu. Třetí krok nastane, když začneme cítit touhu všem bytostem pomoci v jejich současné situaci a z něj vychází čtvrtý krok, láska zahrnující všechny živé bytosti. Taková láska nás vede k soucitu, což je pátý krok.
Celá kniha má podtitul Učení o soucítění v denním životě, takže podobných myšlenek a dalších teorií v ní najdete hodně. V závěru knihy potom najdete i verše, které jsou součástí obřadu vytváření altruistické mysli.
Musím říct, že mě myšlenky a teorie publikované v téhle knížce naplnily radostí.  Hned si ji přečtu ještě jednou a pokud potřebujete zlepšit náladu, doporučuji ji i vám :)



pondělí 12. listopadu 2012

    Tak se nám podařilo, za velké pomoci obou dědečků, během tohoto víkendu zasázet na zahradu asi 33 stromů a zhruba deset keřů. Během posledního měsíce jsem vyrobila plán zahrady, jehož různé vývojové fáze máme pořád ještě vylepené doma po zdech.
  Dvakrát jsme s Romanem jeli do zahradnictví v Uherském Ostrohu, kde mají opravdu velký výběr starých odrůd ovocných stromů.  Jak se nakonec ukázalo, nakoupili jsme asi 33 stromů, přestože podle plánu jich na zahradě mělo být 28. Nakonec se vešly všechny, včetně dvou stromů, ze kterých se nám někde ztratily cedulky, takže nás čeká i překvapení :)
    Staré odrůdy jabloní mi učarovaly už svými poetickými názvy. ...Odolali byste copak stromu s názvem Zvonkové, Gdanský hranáč, Řehtáč soudkovitý, Matčino, Kardinál žíhaný, Ovčí hubičky, Malinové holovouské nebo Krasokvět?
 O týden dřív jsem celou zahradu osela lučními osivy od firmy Planta Naturalis. A tak snad jednou všechny ty poetické stromy porostou na modré zvonkové, červené červánkové, žluté dukátové nebo bílé louce krajkové. V mých představách to vypadá nádherně ;)
   Clooney musel všechno pozorovat z okna, pořád ještě po operaci zlomené nohy nesmí běhat po nerovném terénu a nesmíme mu ani sundat náhubek, aby si nevytahal stehy...
    ...Když jsem se dnes ráno probudila, přepadla mě docela naléhavá otázka, kterou jsem, jen co Roman otevřel oči, musela vyslovit nahlas. ...Co budeme dělat s tolika jablky!?
...Budeme je rozdávat, za pár let si rozhodně přijdte natrhat! :)















čtvrtek 18. října 2012

Podzimní rána. (Na všech místech, kde jsem kdy bydlela, byl vždycky nádherný výhled z okna. A tenhle poslední jsem si taky zamilovala.) 











pátek 12. října 2012

Tak nakonec jsem udělala to, čemu jsem se léta chtěla vyhnout. Učím Adélku i v šesté třídě.  Za ty roky naší domácí školy totiž začala chodit do tolika odpoledních kroužků, že kdyby teď měla začít chodit do školy, musela by jich nejmíň polovinu zrušit. A tak jsme se rozhodly nerušit kroužky a pokračovat v domácí škole. A já jsem zjistila několik věcí:

1. Zatímco s Violkou, která je teď ve třetí třídě, nám stále denně stačí učit se cca 1,5 až dvě hodiny (na násobilku a vyjmenovaná slova se příliš mnoho zajímavostí prostě nenabalí). S Adélkou téměř nestíháme. V Zeměpise, Přírodopise, Dějepise, Fyzice i v Geometrii nebo Občanské výchově se totiž učí tak zajímavé věci, že není problém strávit doma nad učivem, kterému je v běžné škole vyhrazeno 45 minut, tři hodiny...

2. Učebnice, které jsme si vybraly jsou opravdu dobře udělané. Jsou zajímavé, dobře napsané, se spoustou zajímavých informací a obrázků. Lákají k tomu sednout si s nimi a přečíst je jako knihu, bez přestávky. Zkušennost naprosto odlišná od mého dětství.

3. To, co jsem po dlouhou dobu považovala za pro mě definitivně uzavřenou kapitolu, se mi znovu otevírá. Najednou jsem si s ohromením uvědomila, že jsem dostala novou šanci k proniknutí do všech těch oblastí, které jsem ve svém školním věku odmítla brát vážně. Dějepis, fyziku, zeměpis... A tak teď trávím večery pročítáním blogů o fyzice a přemýšlením o vlastnostech atomů. A to až do té míry, že se mi ty nové informace míchají s běžným životem. Ano, stalo se mi už, že jsem se přistihla při představě, že se pohybuji jako atom kapalné látky :)

4. O domácí škole se často mluví v souvislosti se silně věřícími rodinami. Moc jsem tomu nerozumněla, proč zrovna tohle by měl být důvod učit svoje děti doma. Až teď, když se učíme o vzniku vesmíru, mi přišlo velmi líto, jakým sterilním způsobem je něco tak zázračného, záhadného a dokonalého dětem předloženo. Ne, nikdy bych nechtěla, aby moje děti získaly pocit, že za vším stojí náhodný kontakt prachu, mlhoviny a atomů, který vyústil ve Velký třesk. A kde se tam vzala lidská duše? Nebyl by právě tady prostor pro udržování alespoň minimálního duchovního rozměru ve vyučování? Ať už by závěry byly jakékoliv, každá debata na podobné téma je přece přínosná. A trocha ohromení nad dokonalostí a krásou světa (kterou určitě umí každý trochu šikovný učitel v žácích vzbudit) určitě není nikdy na škodu.









čtvrtek 4. října 2012

 Tak už vím, co mi v novém domě chybí. Bazén. S příchodem podzimu cítím až v kostech potřebu se (tak jako poslední dva roky každý podzim) každé ráno vykoupat v ledové vodě. Z noční košile rovnou do plavek, dokud bazén nezamrzne.
...Možná bych plavání mohla nahradit studenou sprchou, dokonce to zní i mnohem jednodušeji, ale ve skutečnosti je to naopak. Vlézt do ledové vody a plavat je mnohem snazší, než ji na sebe pustit a tři minuty stát.
Ovšem nedávno jsem se dočetla tohle: "Studená sprcha," pravil stařec zamyšleně, "vždy patřila k nejhlubším spirituálním technikám." (Peter Høeg, Tichá dívka)
...Takže, to s tou studenou sprchou nejspíš zkusím, co můžu ztratit... ;o)



pondělí 1. října 2012


Stala jsem se závislou na zvonohře křtinského kostela. Už je to tak. Od té doby, co jí nemůžu odolat, jsem přečetla kdeco o zvonech, zvucích, tónech i hudbě obecně, o technologii a historii odlévání zvonů ...a snažím se na to přijít. Co mě to v sobotu v šest večer a v neděli ve tři odpoledne nutí jet poslouchat křtinské zvony. Je to jenom fyzický pocit, že mi zvuk zvonů rozvibruje každou buňku v těle, že s ním splynu a moje mysl se rozletí prostorem, stejně jako jejich zvuk a prostoupí vším a všemi,  až do každé buňky kdejaké rostliny, živočicha, do každé molekuly vody,  do hlíny, sto metrů pod zem, nic mě nezastaví?

 






-->




pondělí 24. září 2012

Docela mě pobavilo, jak se setkaly knížky, které teď právě čtu. Nejen svou fyzickou přítomností na mé poličce u postele, ale hlavně svým obsahem. Víc než sto let starou Mystiku Evelyn Underhill jsem začala číst už někdy v létě. Knížku mám doma asi 8 let, sáhla jsem po ní ale až teď. A před pár dny jsem si k téhle, pro mě místy náročné, četbě přibrala Tichou dívku Petera Høega. A to proto, že u nás brzy vyjde jeho další kniha a já jsem nechtěla zůstat tolik pozadu :) A ke svému úžasu jsem zjistila, že Høegova kniha je plná vtipných citací středověkých mystiků a světců. (Vtipnost je způsobená jejich umístěním do kontextu příběhu.)  Že to, o čem autorka Mystiky pojednává velice seriózním, zevrubným způsobem, se celým Høegovým příběhem prolíná podobně naléhavě jako vůně cukroví Vánocemi, přitom ale s nadhledem, vtipem i lehkou ironií.
A jako na třešinku na dortu jsem předevčírem v noci narazila v románu na větu: ""Nepřichází v úvahu," chtěl říct, "souhlasím s Rudolfem Steinerem. Krev je eine sehr geistige Flüssigkeit."
...Steinerovu knihu Duchovní věda a zdraví člověka jsem si v létě půjčila od rodičů. Zatím jsem ji ani neotevřela, ale leží na poličce spolu s ostatními rozečtenými knihami. Nicméně přesně tuto otázku (eine sehr geistige Flüssigkeit) jsme nedávno řešili dlouhou rozpravou s mým mužem... 
A nakonec... jedna z rovin Høegova románu, velmi rezonuje se vším, co mi letošní rok neodbytně okupuje mysl.
Když to shrnu, je obvyklé, že se knihy, do nichž se pustíte sice současně, leč vyberete si je namátkou, takhle potkají? Každopádně, mě to velmi baví :)






pátek 21. září 2012

Po trampolíně ve dvorku nám přibyla další atrakce. Od chvíle, kdy Adélka začala chodit do basketbalu, si přála doma koš. Tak už je na zdi a funguje! :)