úterý 25. září 2018

   Už léta, od dob, co byly Adélka s Violkou úplně malé, mě trápí jedna věc. Týká se výchovy dětí - ať už té vědomé, nebo úplně mimoděčné. S každým proneseným poučením, výkladem nebo jen poznámkou si okamžitě uvědomím, že jsem právě dětskou mysl, která je při narození čistá, rozlehlá a nekonečná jako sněhová pláň, že jsem ji právě zase nějakým způsobem omezila. "Tohle je vidlička a jí se s ní takhle." A dítě rázem přijde o tisíc jiných způsobů. "Před jídlem říkáme tohle.", "Chodí se tudy.", "Tohle drž takhle.", "Tohle je moc pěkné." "Takhle ne."
   A z té nádherné nadýchané nekonečné všemi možnostmi oplývající pláně se pokaždé kousek ulomí a stává se z ní pomalu spíš jakási kra s jasnými hranicemi a vychozenými cestičkami.
   U některých lidí hranice a rozměry jejich "kry" jasně cítíte. Někdy jste dokonce schopni vnímat tu svoji a to je bolestné. U dospělých už nemívám vizuální dojem ve formě kry nebo pláně, ale často spíš něčeho jako stromu. Dřív jsem občas na zahradách před domy vídala zvláštní "estetický" útvar - strom, suchý, ořezaný pahýl, často natřený či nalakovaný. Něco takového občas cítím, když vnímám tvar a mentální meze lidí, které potkávám. Někdo má spíš rozevlátou břízu, jiný pečlivě udržovanou bonsai a někdo právě ten ořezaný suchý kmen. A právě jejich rodiče tyhle tvary svojí výchovou založili. A přesně to mě pořád zneklidňuje - že svým působením pokládám hranice do mysli svých dětí. A nepřišla jsem zatím na východisko. Ani vědomí, že je tak připravuju na "pohodlný" život v lidské společnosti mě vůbec neuklidňuje. Samozřejmě jsem pyšná na to, co moje děti umí, smála jsem se tomu, když mě jako malé napodobovaly, ale občas mi přijde na mysl ta kra a ledová pláň, až je mi z toho úzko.
   Není to moc radostný příspěvek, omlouvám se. Nebo to celé vnímáte jinak?

 

pondělí 17. září 2018

   Právě čtu knížku o přístupu tibetského buddhismu k léčení a narazila jsem v ní na zajímavou pasáž věnovanou jídlu. Autor (Tulku Thondup Rinpočhe) v ní vyjmenovává některé běžné buddhistické praktiky spojené s konzumací jídla. Já sama už od dětství u jídla nejraděj čtu. Cokoliv od právě rozečtené knížky přes náhodně vybranou knihu z vlastní knihovny až po reklamní letáky nebo katalogy. S manželem a s dětmi jsme si zvykli u jídla hrát hry, třeba i dvakrát denně! Samozřejmě vím, že by bylo ideální se u jídla soustředit na jídlo, ale to mi vždycky připadalo velice zdlouhavé a nudné. Ale teď jsem si to vyzkoušela.
 
   Zmiňované praktiky jsou jednoduché a krásné a mám chuť se o ně podělit, tak vám je tu ocituji:

• Jíme-li s plným soustředěním, pěstujeme vědomí, klid mír a radost.
• Jíme-li s poděkováním všem, kdo přispěli k tomu, že se tento velký dar dostal na náš stůl, pěstujeme lásku a schopnost oceňovat druhé.
• Jestliže jíme s přáním udržovat tělo, aby mohlo sloužit mnoha druhým, pěstujeme schopnost vidět víc než jen své omezené sobecké zájmy a šlechtíme zvyk oddávání mysli a těla vyšším cílům.
• Pokud jíme s vděčností za dar pro naše tělo, které je nádobou pro úžasný život, podporujeme přátelství, schopnost oceňovat druhé a úctu ke svému tělu namísto lpění, chtivosti nebo nenávisti.
• Jestliže jíme potravu se záměrem živit bakterie, které obývají naše tělo, pěstujeme smysl pro účel, lásku a šlechetnost.
• Jíme-li potravu s postojem nabízet ji božskému tělu nebo božstvu v našem těle, jak to meditující dělají, pěstujeme velké přednosti a požehnané energie.
• Tím, že jíme se správnými myšlenkami a pocity, měníme se v klidné a radostné osobnosti. Tyto vlastnosti nám prospívají a mohou nás přeměnit ve zdroje míru a radosti pro všechny.

  Zjistila jsem, že jenom přemýšlením o těch, díky kterým se moje jídlo dostalo na můj stůl bych mohla strávit celý oběd. K jejich vyčíslení by mi nestačilo trojmístné číslo! (Uvažovala jsem třeba i o lidech, kteří vymysleli obalové materiály pro suroviny, ze kterých jsem vařila. A pak třeba o lidech, kteří tyto lidi učili ve škole. Nebo jejich rodiče. Nebo je to hloupost?) Každopádně asi po měsíci soustředěného jezení jsem zjistila, že tyhle zvyklosti opravdu vedou k jakési větší vnitřní spokojenosti, radosti a k celkovému štěstí. Takový tichý a hřejivý pocit, že je všechno správně a dobře. Jako když vložíte poslední dílek do skládačky puzzle a uvidíte najednou celý krásný obrázek.
   A mimochodem ta kniha je utajený poklad. Našla jsem v ní velice silné a účinné rady, i informace, které jsem jinde marně hledala.

  A je to příliš hloupé dávat k tomuto zamyšlení fotku jídla, ale dělám to. Protože to celé píšu u oběda, právě u tohohle. A vyšel mi i čas na nějakou tu praktiku. Zkuste to taky! :)
 

čtvrtek 6. září 2018

   Spočítala jsem, že za posledních sedm let jsem do studené nebo ledové vody vlezla víc než dvatisícesedmsetkrát. A jak jsem se nedávno dočetla v rozhovoru s Tomášem Prokopem, předsedou 1. plaveckého klubu otužilců Praha, samotné ponoření se do ledevé vody není příjemné nikomu. To, proč to člověk dělá je  stav po vylezení z vody. Hodnota endorfinů v krvi stoupne až na pětinásobek běžné výšky. A je to velmi znát. Najednou máte pocit, že nic není nemožné a celý svět je tu pro vás. Pokud máte vodu po ruce a plavete hned ráno - ideálně z pyžama rovnou do plavek - nemůžete si představit lepší začátek dne. Obecně rozšířená představa, že otužováním získáte perfektní imunitu je sice správná, ale omezená. Kromě toho vám ledová voda pomůže zbavit se většiny neduhů a nemocí od drobností, které už jste vzali za své a ani si je neuvědomujete až po sužující chronické nemoci včetně těžkých depresí, vyhoření a chronické únavy. Dočetla jsem se o pozitvním vlivu chladu na diabetes. Vyzkoušela jsem ledovou vodu v akutní fázi infekčních nemocí, jakkoliv je nepříjemné s nudlí u nosu a horečkou do studené vody lézt, úleva je okamžitá a celé onemocnění zkrácené víc než o polovinu.
V poslední době vnímám velký nárůst zájmu o otužování. Myslím, že za to může i rostoucí popularita Wima Hofa - charismatického holanďana, který v hledání přínosů chladu neváhal jít až za hranice snesitelnosti.

   A je to tak jednoduché. Stačí vám jen pevná vůle, voda se vždycky najde. Já sama jsem polovinu svého života bývala nejzimomřivější člověk jakého si umíte představit. První rok, kdy mě k plavání na podzim inspiroval rozhovor v časopisu Vlasta, jsem si říkala, že prostě jen zkusím, jak dlouho na podzim zvládnu každý den plavat v bazénu u rodičů. Představovala jsem si, že budu plavat snad celé září, možná kousek října. Nakonec jsme s mým mužem plavali až do prosince a kdyby se bazén kvůli mrazu nemusel vypustit, plavali bysme dál. Od té doby plaveme každý rok - bazén u domu je pohodlný, lom krásný, a vynález posledního roku - pětsetlitrová káď na dešťovou vodu na zahradě je praktická. Ledová voda mi doslova změnila život.

   A nakonec musím zmínit rozhovor s Violkou, která poslední tři roky plave se mnou a zbavila se tak úmorných vleklých viróz, kdy ji prakticky od listopadu do dubna nepřetržitě bolelo v krku. Tak Violka mi nedávno vyčetla, že už nebývá nemocná a nemůže zůstávat ze školy doma, ležet na gauči u krbu a háčkovat a číst. Řekla jsem jí, že jí klidně napíšu na nějaký týden omluvenku a může ho strávit na gauči, ale zdravá. Nojo, ale to není ono - řekla mi!
 
Ale proč to všechno píšu? Protože teď je ta doba, kdy je nejjednodušší začít! Venku je ještě krásně, voda venku má právě teď vesměs okolo dvaceti stupňů a plavání je moc příjemné. Zkuste to!