Když jsme před pár lety žili v Anglii, chodila tam Adélka do první třídy. A měla v té třídě nejlepšího kamaráda. Nedlouho předtím, než jsme se přestěhovali zpátky sem, jsem se poznala s jeho maminkou. A od té doby si spolu píšeme dopisy. Je to poslední člověk, se kterým si ještě posílám papírové dopisy. Jednou nebo dvakrát jsem jí zkusila  navrhnout, že přejdeme k mailům, ale neuspěla jsem. Mailem si nanejvýš občas napíšeme něco jako ...dnes jsem ti poslala dopis. A jsem moc ráda, že jsme u dopisů zůstaly. Je příjemné držet list papíru, který někdo vlastnoručně popsal. Šířku řádků, velikost fontu i uspořádání na stránce musel rozvrhnout sám. Koupil pěknou známku a s dopisem dojel několik kilometrů na kole na poštu. Když mi dopis dojde domů, schovám si ho na večer, až bude klid a ticho. Uvařím si čaj a čtu. A vidím přitom Jo, jak seděla u stolu a přemýšlela, když mi ten dopis psala.
...A tak mě napadlo, že písmo, velmi osobní projev každého člověka, se pomalu vytrácí z komunikace. Nedávno jsem si uvědomila, že mi chybí. Moc mě baví pozorovat propojení mezi způsobem psaní a stylem myšlení a uvažování u svých přátel a blízkých. A marně přemýšlím, čím je, nebo snad bude, rukou psané písmo nahrazeno? ...Zlepší se nám čichové schopnosti? Mimosmyslové vnímání? Nebo to bude něco úplně nového? Doufám, že to bude přinejmenším tak dobré, po všech stránkách dobré, jako psaní!

Nedávno jsem zjistila, že máme doma v knihovně mj. čtyři knížky, které napsal Dalajlama. Už si vůbec nepamatuji, kdy jsem je koupila (předpokládám, že jsem je koupila já). Ale rozhodla jsem se, že je teď všechny přečtu, jednu za druhou. (Když jsem byla mladší a měla jsem spoustu času, tenhle způsob čtení jsem měla moc ráda... v co nejkratší době přečíst co nejvíc knih jednoho spisovatele. Většinou jsem potom měla pocit intenzivního, až osobního kontaktu s autorem.)
Dnes jsem dočetla knížku Otevřené srdce. A nadchla mě tolik, že se o to chci s vámi podělit :) Myslím, že tahle kniha dokáže většinu čtenářů naplnit pocitem svobody a lásky ke všem ostatním i k sobě. Při čtení získáte pocit, že celý svět je jeden velký, láskyplný prostor, ve kterém my všichni spolu sdílíme stejný okamžik. Velmi mě oslovila třeba pasáž o metodě příčiny a následku o sedmi krocích. Tato buddhistická metoda vychází z přístupu, při němž na každou bytost pohlížíme jako na svou bývalou matku. Z buddhistického hlediska totiž procházíme cyklem zrození a smrtí velmi dlouho, mnohem déle, než existuje naše planeta. Naše životy i životy bytostí kolem nás jsou nekonečné. K nekonečnému počtu svých zrození jsme potřebovali nekonečný počet matek. Prvním krokem v tomto přístupu je uznání, že všechny bytosti byly kdysi našimi matkami. Každý pes, každá kočka, moucha, ryba i člověk byly kdysi naší matkou a věnovali nám mateřskou lásku. Tato myšlenka by v nás měla vzbudit velkou účast... to je druhý krok tohoto přístupu. Třetí krok nastane, když začneme cítit touhu všem bytostem pomoci v jejich současné situaci a z něj vychází čtvrtý krok, láska zahrnující všechny živé bytosti. Taková láska nás vede k soucitu, což je pátý krok.
Celá kniha má podtitul Učení o soucítění v denním životě, takže podobných myšlenek a dalších teorií v ní najdete hodně. V závěru knihy potom najdete i verše, které jsou součástí obřadu vytváření altruistické mysli.
Musím říct, že mě myšlenky a teorie publikované v téhle knížce naplnily radostí.  Hned si ji přečtu ještě jednou a pokud potřebujete zlepšit náladu, doporučuji ji i vám :)

    Tak se nám podařilo, za velké pomoci obou dědečků, během tohoto víkendu zasázet na zahradu asi 33 stromů a zhruba deset keřů. Během posledního měsíce jsem vyrobila plán zahrady, jehož různé vývojové fáze máme pořád ještě vylepené doma po zdech.
  Dvakrát jsme s Romanem jeli do zahradnictví v Uherském Ostrohu, kde mají opravdu velký výběr starých odrůd ovocných stromů.  Jak se nakonec ukázalo, nakoupili jsme asi 33 stromů, přestože podle plánu jich na zahradě mělo být 28. Nakonec se vešly všechny, včetně dvou stromů, ze kterých se nám někde ztratily cedulky, takže nás čeká i překvapení :)
    Staré odrůdy jabloní mi učarovaly už svými poetickými názvy. ...Odolali byste copak stromu s názvem Zvonkové, Gdanský hranáč, Řehtáč soudkovitý, Matčino, Kardinál žíhaný, Ovčí hubičky, Malinové holovouské nebo Krasokvět?
 O týden dřív jsem celou zahradu osela lučními osivy od firmy Planta Naturalis. A tak snad jednou všechny ty poetické stromy porostou na modré zvonkové, červené červánkové, žluté dukátové nebo bílé louce krajkové. V mých představách to vypadá nádherně ;)
   Clooney musel všechno pozorovat z okna, pořád ještě po operaci zlomené nohy nesmí běhat po nerovném terénu a nesmíme mu ani sundat náhubek, aby si nevytahal stehy...
    ...Když jsem se dnes ráno probudila, přepadla mě docela naléhavá otázka, kterou jsem, jen co Roman otevřel oči, musela vyslovit nahlas. ...Co budeme dělat s tolika jablky!?
...Budeme je rozdávat, za pár let si rozhodně přijdte natrhat! :)