Tak jsme se zase s mari.bou přihlásily na Dyzajn Márket. Potkáte nás 21.září na piazzetě Národního divadla u jednoho stolečku. Už pilně šiju, tento týden malé taštičky do pasu. Ke koupení jsou i tady. Pokud se vám líbí, ale nemám v nabídce vaši oblíbenou barvu, zkuste mi napsat, ráda ji ušiju přímo pro vás :)
   Krásný den :)

   Nedávno jsem narazila na zajímavá mentální cvičení, která učí člověka vnímat energie v krajině. Jedno z nich spočívá v komunikaci se stromy. Je velice jednoduché. Vyberete si strom, přiložíte k němu čelo a představíte si, že vám z oblasti okolo srdce vychází energie, do které strom pojmete, doslova ho svojí energií obejmete. Podle autora těchto cvičení můžete od stromů tímto způsobem získávat různé informace, třeba o místě kde rostou.

   Překvapilo mě, jak se moje vjemy při tomto cvičení liší podle toho, jaký druh stromu si vyberu. Modřín mě táhne vysoko nad moji hlavu. Když se s ním propojím mám téměř fyzický pocit, že mi hlava vyletěla vysoko nad tělo. Dub na mě působí přesně opačně. S ním cítím velkou sílu v nohách a hluboko pod nimi. Od buku získávám pocit mohutného těla. Přímo cítím, jeho hutnost.

   Dnes ráno jsem v lese zahlédla obrovský, silný buk. Odhadla bych, že stojí na tom místě možná dvě stě let. A ten mě oslovil. Cítila jsem, že si přeje, abych šla blíž. Přiložila jsem k němu čelo a ucítila jsem vekou sílu, najednou jsem měla pocit, že už se nepohnu. Nohy se mi pevně spojily se  zemí. A pak se stalo něco velmi nečekaného! Uviděla jsem sebe očima stromu. Vnímala jsem něco velmi měkkého, teplého, skoro horkého, malého a velmi bezbranného.

   Celým tělem mi začal klokotat tichý smích... tohle se mi tedy ještě nestalo, strom mi velice milým a vřelým způsobem nabídl přátelství :)

Pokud tohle cvičení vyzkoušíte, napište mi, co jste se dozvěděli vy :)

   Odjakživa je mojí nejoblíbenější roční dobou podzim. Vůně listí, jablek a deště. Kouř, mlhy a ranní mrazíky. Vlněné rukavice, nové knihy, chození parkem. Horká čokoláda, teplé boty a ostrý, jasný vzduch. Odpolední teplé a nevysušující slunce.
   A co miluju v létě? Dlouhé hodiny hluboko v lese, s knížkou, u studánky s ledovou vodou. Spaní venku. Koupání v lomu brzy ráno a pozdě večer, když voda voní. Dlouhé večery. Večeře venku za tmy. Dneska ráno už jsem ve vzduchu zachytila cosi podzimního...
   Co máte v létě rádi vy?

 

 

   Po týdnu stráveném s dětmi mimo domov mě můj muž uvítal doma touto svojí verzí šlágru z padesátých let :) Zatímco jsme my odpočívaly, doma se odehrálo několik zásadních věcí - vyřešila se záhada s přívodem vody do domu, došlo nám úřední rozhodnutí se schválením užívání domu (zjednodušeně - máme zkolaudováno), z mrazáku zmizel nejen Violčin necesér s pravým lednovým sněhem ale i několikacentimetrový nános ledu, přenocovala u nás milá návštěva a můj notebook prošel generální omlazovací kúrou a detoxikací :)
   Ale nic mě nepotěšilo víc, než v úvodu zmíněný lovesong... a tak sem přikládám skoro dvacet let starou fotku, vyfocenou v Brně, jak jinak :)
   ...a pokud je vám původní verze povědomá, pak jste možná před pár lety jezdívali z brněnského nádraží, kde tahle melodie uváděla každé hlášení nádražního rozhlasu :)

   Nedávno u nás byl inženýr z Povodí Moravy kvůli revizi čistírny odpadních vod. Pochválil nás, že nás nenapadlo, tak jako některé lidi, vyčistit před revizí čistírnu savem. Řekla jsem panu reviznímu, že něco jako savo, dokonce ani něco, co by savu sahalo byť jen po kotníky, doma rozhodně nemáme. A pan revizní mě odzbrojil zvoláním ...á, vy jste taky ti naivní důvěřilci! Neřekla jsem mu nic, coby odborník přes vodu mě v tu chvíli ohromil :) Ale stejně jsem o tom musela přemýšlet.
   Ne, pane revizní, naivní je myslet si, že to, co spláchnu do odpadu už se mnou nemá nic společného. Že už se s tím nesetkám. Je to přesně naopak, všechno to svinstvo z čističů, léků, oblečení, které denně vypouštíme do odpadu zase nakonec doputuje k nám. V upravené vodě i v jídle.
   A voda je život sám. Naše tělo je tvořeno z největší části vodou. A v jakém stavu je voda na Zemi, v takovém stavu budeme i my.
   Proto musíme myslet na to, co do koloběhu vody přidáváme my sami. Je dobré uvědomit si, že když vypiju např. to (chemicky) žluté pití, tak ne všechna ta žluť se mi usadí v těle, hodně jí i vyčurám. S každým lékem, který spolkneme bychom si měli uvědomit, že jeho rezidua pustíme do dalšího oběhu. A nakonec i to, co se nám v těle usadí se dostane do země.
   Otázka není taková, jestli je v silách jednotlivce něco změnit nebo zachránit. Otázka je taková, jestli se coby jednotlivci chceme na tomhle podílet.
   ...Já vím, že vy, co čtete můj blog, tohle víte. A naopak, ty co si myslí něco jiného, to nezajímá. Ani pana revizního. Proto mu taky tohle neposílám ;)

První taneční zábava se podle legendy na kole pod kaštany uskutečnila v roce 1914. Kaštany měřily něco přes metr a přímo na zábavě se lidé z našeho "horního konce" dozvěděli, že začala válka. Poslední zábava se tu údajně konala v roce 1947. To místo, na které se díváme z okna kuchyně, má i dnes svoje kouzlo, pro taneční odpolední čaje je jako stvořené. A tak nás napadlo pokusit se tuhle tradici obnovit. Napoprvé "soukromou akcí na obecním pozemku" se souhlasem starosty. Sešli se naši přátelé, příbuzní a sousedé a přestože se mnozí viděli poprvé, vznikla velmi pospolitá, uvolněná a radostná atmosféra.  Hot dogs' Revenge hráli tak, že brzy tancovali i ti, co chtěli původně jen poslouchat.

 

 

 

Krásný čas strávený

Krásný čas strávený v malé vesničce v Litovelském Pomoraví. Noc v prastaré stále fungující vodní elektrárně. Deštivé počasí přečkané v tělocvičně. Adélka se naučila skákat přes kozu (to jsme v domácí škole nebrali) a Clooney se naučil skákat do vody. Zkušebna k dispozici. Adélka se naučila hrát na bicí (to jsme taky nebrali) ;)