Když bylo Adélce něco málo přes tři roky, měla období, kdy chtěla o všem co jí padlo do oka vědět, kdo to vyrobil. Celé dny se mě vyptávala kdo vyrobil stůl, co máme v kuchyni, kdo ušil šatičky, co má na sobě, kdo pekl ten chleba, který právě jíme, kdo udělal koberec, hračku, boty, ledničku, papíry, pastelky. Až mi nakonec, po pár dnech, s vytřeštěnýma očima položila otázku: A kdo udělal mě?
   Soustředěně si poslechla celé moje povídání o mě a mém muži a odpověděla ...No jo, ale kdo mě vymyslel? (S výrazným důrazem na slovo vymyslel.)
   A tenkrát začalo období na které nikdy nezapomenu. Hodiny, kdy jsme chodily po lese s Violkou v kočárku a bavily se  o vesmíru, o bohu, o lidech, o náboženstvích, o ateistech, o zvířatech, o všem. Možná vám to připadne neuvěřitelné, mně už dnes skoro taky :)
   Od Adélky jsem se tenkrát naučila přemýšlet o původu věcí které denně používám, jím, nakupuji. Ne jen kde, ale i kdo a za jakých okolností je vytvořil. Pro sebe jsem si tenhle přístup k životu nazvala soustředěným žitím.
   Možná se vám to zdá jako zbytečná komplikace. Už tak musíme každý den přemýšlet nad spoustou věcí. Ale stejně... zkuste to, nebudete litovat ;)
   
   ...Takhle dnes bylo u nás, doufám, že jste se měli taky krásně :)