středa 13. října 2021

    Když jsem byla malá, někdy tak v první nebo druhé třídě, zahlédla jsem v novinách fotku hladovějících dětí v Africe. Děti olizující prázdnou káď od mléka - říkal popisek a na fotce byly velice vyhublé děti namačkané okolo velikého prázdného kotle. Tu fotku dodnes přesně vidím, jako by to bylo včera a po celý život si na ni několikrát do roka vzpomenu. Taky se mě hluboce dotýká každá zmínka o hladovějících lidech kdekoliv na světě, v současnosti nebo v historii. Jako dítěti mi připadalo divné, že někde na světě je všeho dost a jinde lidé hlady umírají - nechápala jsem tehdy samozřejmě velikost světa ani jeho strukturu a uspořádání a tak mi to připadalo jako obzvlášť zbytečné utrpení.

   Teď už samozřejmě chápu důvody proč i dnes lidé na světě trpí enormním hladem, přesto mi to nebrání čas od času nad těmito věcmi přemýšlet. Nejčastěj tehdy, když jím dobré jídlo, když ho mám moc, nebo když se dokonce stane, že nám nějaké jídlo zbude, zkazí se a musím ho vyhodit. Pak přemýšlím nad tím, jak by bylo skvělé, kdyby šlo jídlo "poslat" (ne letadlem, ale nějakým okamžitým teleportem) skrz prostor a dokonce i čas. Přemýšlím o tom, jak úlevné by bylo denně si odepřít jedno jídlo s tím, že by ho dostal někdo, koho právě sužuje hlad.  

   V naší dědině máme vietnamskou večerku. Já jsem v ní nikdy nebyla, ale nedávno se z ní vrátila Adélka a popisovala mi, že tam mají malý, hrozně roztomilý oltář a před ním talířek s obětovaným jídlem. Nejčastěj s párkem a k tomu dva panáky v plastových minikelímcích a čokoládová tyčinka. A mně konečně došlo, že to je ten způsob, jak se denně k této otázce postavit. (Kromě toho, že skutečně můžu darovat opravdové jídlo nebo peníze - ať už přímo, nebo zprostředkovaně - což samozřejmě dělám, ale to teď úplně nemám na mysli). A pak jsem začala přemýšlet o praktických stránkách tohoto vpravdě duchovního činu. Jaké jídlo obětovat? Jak často? Jakým způsobem? Komu přesně? A co se s takovým jídlem nakonec udělá? A představte si, dva dny na to jsem v knížce, kterou jsem četla už víc jak měsíc narazila na kapitolu Modlitby a obřady a v ní podkapitolu Obětování pokrmu, kde je všechno tohle přesně popsáno! (Rob Nairn: Žití, snění, umírání Praktická moudrost z Tibetské knihy mrtvých, str. 250). 




   Celé je to velice jednoduché, nemusíte budovat žádný oltář, dokonce nemusíte jídlo dávat na zvláštní talířek. Stačí, když na svém vlastním talíři oddělíte kousek jídla stranou a myšlenkou ho věnujete komukoliv uznáte za vhodné. Kdekoliv. V restauraci, v bufetu na rohu, v kavárně nebo doma. Nikdo si toho nevšimne a vám bude líp. 

    Pár dní po tom, co jsem si tohle přečetla, jsme slavili narozeniny mé maminky. Seděli jsme na terase v nádherném zářijovém podvečeru a všichni jsme věděli, že tam chybí dědeček - taťka, který umřel před rokem. A tak jsem to povykládala, co jsem si přečetla a přinesli jsme ještě jednu skleničku a nalili jsme šampaňské i pro něj. Víc už jsme o tom nemluvili, ale bylo jasné, že si to všichni uvědomujeme a tím, jak jsme na něj všichni společně mysleli - mezi povídáním, mezi jídlem - tak tam s náma svým způsobem byl, u své skleničky.

   Možná to vůbec není pro vás, možná si ťukáte na čelo, ale třeba jednou přijde chvíle, kdy vás bude něco trápit a vzpomenete si na babičku, co vás měla hrozně ráda. Jak byste si s ní rádi povykládali. Tak jí nalijte její oblíbený čaj, panáka, buchtu nebo kousek čokolády a chvíli jen tak seďte a s láskou na ni myslete. 

   A úplně nakonec jsem se o téhle věci s velkou euforií zmínila jednomu rodinnému příteli a ten mi velice klidně řekl - Jo, moje máma odjakživa obětovala jídlo, to bylo doma úplně běžný! Tak jsem zase objevila ameriku...

1 komentář:

  1. Jů, tady to opět žije. To je paráda, ráda sem chodím. ♥
    Krásné dny,
    J.

    OdpovědětVymazat