Když jsem dnes ráno budila děti do školy, už jsem se jen těžko zbavovala intenzivního pocitu, že tohle se nedá vydržet dlouhodobě. Po měsíci a půl, co holky chodí do školy mám pocit, že takhle se přece nedá žít pořád. Ale abych se vrátila na začátek... V září začaly Adélka s Violkou po letech individuálního vzdělávání (domácí školy) chodit do běžné školy. Nejdřív se samozřejmě hodně těšily. Na děti, na učitele, na nové prostředí. Po dvou týdnech ale měly jasno. Takhle si to nepředstavovaly. Adélka dostla pětku za to, že si za domácí úkol nenazdobila první stranu sešitu do zeměpisu. Taky proseděla jednu hodinu tělocviku na lavičce, protože neměla gumičku do vlasů (a zrovna se hrál její milovaný basketbal). Violka prohlásila, že už do školy nepůjde. Jak se ukázalo, měla čtyři čárky za zapomínání a když by přišla pátá, dostala by úkol navíc. A to je ponižující, jak mi vysvětlila.
   Místo toho, aby se děti učily, že každá chyba se dá vyřešit, se učí, že za každé pochybení přijde trest.  Bylo by projevem slabosti, kdyby paní učitelak měla v kabinetu tělocviku sáček gumiček na culíky zapomnětlivých slečen? Kdyby v každé třídě bylo navíc jedno vybavené pouzdro, pro ty, co si zapomenou kružítko? Rodiče by se na ně jistě rádi složili.
    Ano, jistě by padly argumenty, že toho budou děti zneužívat a nebudou si už vůbec nosit tužky, pravítka a gumičky. Proč je u nás patrný tak silný sklon k podezírání ostatních ze záporných úmyslů? Jsem přesvědčená, že důvěra vložená v děti by se nám naopak v dobrém vrátila. Ostatně, my všichni jsme prošli systémem trestů, čárek, puntíků a důtek. A máte pocit, že vám to prospělo? Zapomínali byste teď mnohem víc, kdybyste v šesté třídě tu důtku za zapomínání nedostali? Naopak, pokud by nám byla ponechána svoboda a naše nedostaky by byly přijímány s pochopením, nenaučili bychom se tolik hledat mezery v systému a přemýšlet o tom, jak jich zneužívat.
   V Anglii (kde chodila Adélka do prví třídy Steriner school (waldorfská škola) ), měla paní učitelka ve třídě misku, do které jsme my rodiče čas od času přinesli balíček sušeného ovoce, musli tyčinku, knackebrot apod. Miska sloužila pro případ, kdy si některé dítě zapomnělo svačinu nebo mělo prostě hlad. A děti si nosily svačiny pořád dál, nezneužívaly toho ;)
   Velkým problémem je u nás doma i vstávání zhruba o půl hodiny dřív, než by bylo příjemné.  Jen během loňského roku jsem četla několik článků o tom, jak brzké vstávání škodí vyvíjejícímu se mozku. Debaty o tom, zda je škola od osmi hodin ideální se vedou už dlouhou dobu a ještě dlouho se povedou. Proč musíme děti stresovat ranním vstáváním kvůli takovým věcem jako je jízdní řád autobusů (podobné argumenty zanzívají ve prospěch školy na osm). Co mají děti z toho, že jsou doma v jednu, ve dvě. Mají víc času na Facebook?
   A tak teď s nostalgií vzpomínám na Adélčinu první třídu v Cambridge Steiner School. Kdy škola začínala ráno o půl deváté. Holky si ráno stihly v posteli pohrát s panenkama a u snídaně jsem jim četla Děti z Bullerbynu. V klidu nám stačilo v 8:20 vyjít z domu. Paní učitelka si s každým dítětem ráno potřásla rukou a přivítala ho. Škola byla nízká nenápadná přízemní budova s přirozenou akustikou. Každá třída měla šatnu přímo u sebe, takže děti mohly o přestávkách jednoduše vyjít na zahradu. Každá třída totiž měla francouzské okno vedoucí přímo do ní. Konce přestávek se zvonily velkým kovovým zvoncem. Rodičovské schůzky začínaly až v osm večer. Pil se na nich čaj a jedly sušenky. Mluvili jsme o tom, co se právě děje ve třídě, co děti řeší a prožívají a vždycky jsme skončili vyprávěním vlastních historek z našeho dětství. A taky jsme malovali, pekli chleba, počítali, přesně tak, jako naše děti, abychom rozuměli tomu, co se děti učí a jak. I takhle může škola v dnešním světě fungovat.
   Nespokojených (nebo aktivně nespokojených) rodičů je u nás pořád málo. V malém městě je možné nespokojenost řešit domácí školou. Lepší situace je ve větších městech. Vím o skupině brněnských rodičů, kteří se domluvili na společném učení dětí v rámci individuálního vzdělávání. To je krásný nápad, lehce realizovatelný, pokud máte k dispozici vhodný prostor.
   A jak si v oblasti školství představuje změny k lepšímu strana, která (podle průzkumů) pravděpodobně vyhraje volby? Upřímně, ani u jednoho z těch bodů nerozumím tomu, proč by to měla být změna k lepšímu...
   A abyste se při čtení tohoto blogu mohli alespoň trochu usmát, přidávám fotku z nedávné Violčiny písemky :)

A pokud vás dětská tematika zajímá, přidávám link na stránku se spoustou inspirativních odkazů :)

Tak nakonec jsem udělala to, čemu jsem se léta chtěla vyhnout. Učím Adélku i v šesté třídě.  Za ty roky naší domácí školy totiž začala chodit do tolika odpoledních kroužků, že kdyby teď měla začít chodit do školy, musela by jich nejmíň polovinu zrušit. A tak jsme se rozhodly nerušit kroužky a pokračovat v domácí škole. A já jsem zjistila několik věcí:

1. Zatímco s Violkou, která je teď ve třetí třídě, nám stále denně stačí učit se cca 1,5 až dvě hodiny (na násobilku a vyjmenovaná slova se příliš mnoho zajímavostí prostě nenabalí). S Adélkou téměř nestíháme. V Zeměpise, Přírodopise, Dějepise, Fyzice i v Geometrii nebo Občanské výchově se totiž učí tak zajímavé věci, že není problém strávit doma nad učivem, kterému je v běžné škole vyhrazeno 45 minut, tři hodiny...

2. Učebnice, které jsme si vybraly jsou opravdu dobře udělané. Jsou zajímavé, dobře napsané, se spoustou zajímavých informací a obrázků. Lákají k tomu sednout si s nimi a přečíst je jako knihu, bez přestávky. Zkušennost naprosto odlišná od mého dětství.

3. To, co jsem po dlouhou dobu považovala za pro mě definitivně uzavřenou kapitolu, se mi znovu otevírá. Najednou jsem si s ohromením uvědomila, že jsem dostala novou šanci k proniknutí do všech těch oblastí, které jsem ve svém školním věku odmítla brát vážně. Dějepis, fyziku, zeměpis... A tak teď trávím večery pročítáním blogů o fyzice a přemýšlením o vlastnostech atomů. A to až do té míry, že se mi ty nové informace míchají s běžným životem. Ano, stalo se mi už, že jsem se přistihla při představě, že se pohybuji jako atom kapalné látky :)

4. O domácí škole se často mluví v souvislosti se silně věřícími rodinami. Moc jsem tomu nerozumněla, proč zrovna tohle by měl být důvod učit svoje děti doma. Až teď, když se učíme o vzniku vesmíru, mi přišlo velmi líto, jakým sterilním způsobem je něco tak zázračného, záhadného a dokonalého dětem předloženo. Ne, nikdy bych nechtěla, aby moje děti získaly pocit, že za vším stojí náhodný kontakt prachu, mlhoviny a atomů, který vyústil ve Velký třesk. A kde se tam vzala lidská duše? Nebyl by právě tady prostor pro udržování alespoň minimálního duchovního rozměru ve vyučování? Ať už by závěry byly jakékoliv, každá debata na podobné téma je přece přínosná. A trocha ohromení nad dokonalostí a krásou světa (kterou určitě umí každý trochu šikovný učitel v žácích vzbudit) určitě není nikdy na škodu.