Je tu léto a s ním moje druhé kolo pokusů s raw stravou. Loni v létě jsem se nedostala dál, než k hranicím  systému "Raw Till Four" - to znamená, že se celý den stravujete raw a k večeři si dáte běžné lehké veganské jídlo. V mém případě to byl třeba krajíc chleba k salátu nebo trocha špaget k avokádu s česnekem a citrónem. V zimě jsem pak jedla vařená nebo pečená jídla mnohem častěji. Celý rok jsem se snažila najít víc informací o onemocněních štítné žlázy. Sešla jsme se i s jednou známou celostní lékařkou. Zmínky o tom, že se někdo uzdravil z onemocnění štítné žlázy jsem ale nacházela zase pouze v souvislosti s raw stravou.
   Už loni jsem se rozhodla, že se z tohoto onemocnění (snížená funkce štítné žlázy) prostě uzdarvím. A to i přesto, že současná medicína s možností uzdravení vůbec nepočítá. Počítá pouze s doživotní substitucí hormonů štítné žlázy, což se mi z mnoha důvodů nelíbí.
   Mimochodem, i přesto se lékaři nezdráhají mluvit o tom, že vás léčí. Ano, léčím se se štítnou žlázou, už šest roků. Na kontroly chodím jednou za rok a téměř pokaždé mi lékařka zvýší dávku léků. Ani jí, ani mně to nepřipadá divné a to mě přivedlo k zamyšlení nad tím, kam až se dnes posunul význam spojení "léčit se". Dnes se docela běžně užívá ve smyslu "brát léky bez cíle uzdravit se". Většina léků totiž jen mírní nebo potlačuje projevy nemocí, takže, když léky užíváme, cítíme se pak "jako bychom byli zdraví". Pokud ale čekáme, že se uzdravíme a léky vysadíme, nedočkáme se. Tak se pak můžeme léčit třeba  šestnáct let s astmatem (můj případ), dvacet let s vysokým tlakem a podobně, určitě máte ve své bezprostřední blízkosti taky někoho, kdo se "léčí". Léčit se dnes doslova znamená zaplavovat svoje tělo léky.
   Ano, jsme pak na lécích závislí, nesmíme si je dovolit jen tak vysadit! Ale co když se stane nějaká přírodní katastrofa a léků bude málo? Nebo co když si najednou uvědomíme, že nás to užívání obtěžuje? Že nám vadí tolerovatelné ale přesto patrné vedlejší účinky. A hlavně, co když chceme být zase úplně zdraví?
   A tak jsem se rozhodla, že to zkusím letos naplno. Lidí, kteří si raw stravou vyléčili kdejakou chorobu je plný internet, ale jak zjistím, jestli je to pravda? Tak, že to taky zkusím. Aby to bylo průkazné, rozhodla jsem se nejmíň dva měsíce jíst jen raw stravu, žádné kompromisy.
   Já vím, budu zase jen další zmínkou na internetu. Ale třeba alespoň pro vás, co mě znáte osobně, bude mít moje zkušenost nějakou hodnotu.
   Takže: Fotím svoji loňskou zprávu z endokrinologie a přikládám ji sem. Tehdejší hodnoty vychází z toho, že užívám jednu tabletku Letroxu (50 mg) denně. Letos na konci léta tady zveřejním svoji letošní zprávu, ať už bude jakákoliv. Můj předpoklad (pokud by raw strava neměla žádný vliv) je, že se mi hodnoty opět zvýší a lékařka mi přidá obden další půltabletku - takhle to dosud fungovalo.
   Pokud máte někdo podobnou zkušenost, budu ráda když mi tu necháte komentář, nebo pošlete zprávu. Budu taky moc ráda, za radu, čeho se najíst opravdu dosyta při tom, že toho nemusím sníst na posezení půl kila. :)
   Krásné letní dny :)

   Během posledních tří let jsem strávila deset týdnů v absolutní tmě. Pobývala jsem v pohodlné klimatizované vilce i v hliněném domku s podlahou z udusané hlíny. Většinou jsem ve tmě strávila týden, jednou jsem zůstala dva týdny.
A co jsem tam našla? Lásku! Ne lásku jako líbivý esoterický slogan, ale lásku jako neoblomnou fyzikální veličinu.
   A protože článků o tom, co se dá ve tmě zažít, vidět a cítit vzniklo v posledních letech poměrně hodně, rozhodla jsem se, že zkusím napsat něco o tom, jak pobyty ve tmě mění člověka a jeho vnímání světa z dlouhodobého hlediska. Pokud vás tohle téma zajímá, víc si můžete přečíst právě tady. Nenapsala jsem nic, čím si nejsem jistá a nic, co bych sama nezažila. To čemu nerozumím, nebo to zatím neumím pojmenovat jsem si nechala pro sebe :)

   Krásný den :)

   ...svoje zážitky s tmou jsem před třemi roky začalka zpracovávat formou komiksu, který jsem nikdy nedokončila a teď jsem ty zápisky našla. Tady je jedna stránka :)

   Dneska jsem si vymyslela novou hru, která mě natolik baví, že se s vámi o ni musím podělit. Přes veškerou jednoduchost je velmi efektní.  Potřebujete jen sedět, nebo stát někde za oknem, pěkně v teple. Venku fouká vítr a stromy a keře se vlní, třepotají lístky a mávají větvemi. Vtip spočívá v tom, že sami sebe přesvědčíte, že venku vůbec nefouká vítr, vítr vlastně vůbec v tomhle světě neexistuje. Naopak zde ale máme stromy, které se hýbou. Tančí, mávají si, hladí se navzájem. Celé ulice jsou najednou neskutečně živé! A poněkud znepokojivé, pravda ;)
  Musím se přiznat, že jsem tuhle hru nevymyslela. Naopak, zamyslela jsem se v autě natolik, že jsem úplně zapomněla na tenhle svět a ze zamyšlení mě vytrhlo překvapení! Jak se ty stromy nádherně pohybují, s jakou láskou a vřelostí! Ano, doslova mě to rozesmálo :)

  Fotky pohybujících se stromů sem dávat nebudu, ale kdyby si někdo pamatoval naši chýši ...už roste, obrazila!

Krásný den! :)

   Pobíhám po domě a balím věci na "velký vánoční výlet" (tak u nás doma říkáme každé zajímavé akci - znalci poznají, že jde o citát z Maxipsa Fíka). A hlavou se mi honí příběhy, které jsem teď celé dny poslouchala u šití. Chystala jsem věci na jarní Dyzajn márket a poslouchala jsem z archivu stanice Vltava spousty starých dílů svého nejoblíbenějšího vltavského pořadu Osudy. Pokud byste si chtěli nějaký poslechnout (k manuální práci je to ideální doprovod), doporučuji třeba vyprávění Violy Fischerové, Daisy Mrázkové, Jiřího Grygara, Petra Koláře, Pavly Jazairiové, Otmara Olivy (toho můžete slyšet přímo tento týden) a mnoha dalších.
   Na Dyzajn márketu budeme tentokrát čtyři v jednom stánku. Helísek, Makča, mari.bou a já. Nemůžu se dočkat, myslím, že to bude nádherný den :) Přijďte se za námi podívat v sobotu 22. března na piazzetu před Národní divadlo :)

    Přikládám fotky svých oblíbených kousků od Makči, Helíska a mari.bou :)

 

   A tohle tentokrát chystám já

   Minulý týden jsem se po delší době potkala s milými přáteli a ti mi nabídli vrbové proutí. Velkou hromadu dlouhých vrbových prutů :) A já jsem si vzpomněla na anglické vrbové chýše. Vlastně nevím, jestli jsem nějakou viděla ve skutečnosti, nebo jen na obrázku. A tak jsme proutí s mým mužem dovezli a zkusili to. Myslím, že výsledný vzhled chýše je trochu ovlivněn tím, že po celou dobu, co jsme ji stavěli hodně foukalo a téměř pořád pršelo. Kdyby bylo lepší počasí, trochu bychom si vyhráli s detaily.  Čekat na lepší počasí jsme ale nemohli, jde totiž o to, aby se větve ujaly a celá chýše obrostla listím! Chýše ještě není hotová, zbývá nám dokončit ještě asi třetinu šikmého vyplétání a místa, kde se pruty kříží svázat provázky. Návod sem tentokrát dávat nebudu, nejsem si úplně jistá, jestli jsme postupovali dobře. Pokud byste si chýši rádi postavili, stačí vyhledat na internetu Willow Hut, How to make a najdete spoustu obrázků, videí a návodů.
   Jen dodám, že my jsme spotřebovali přibližně 80 vrbových prutů dlouhých 2 až 3 metry. Celý postup je velmi jednoduchý a práce vám ve dvou lidech zabere asi dvě odpoledne. A potom několik měsíců zalévání ;)
   Krásný den :)

   Violka se rozhodla, že zrecykluje všechny krabice, které doma najde. A to tak, že nám s nimi vyzdobí dům. Téma recyklování si Violku našlo i přesto, že jsem se v domácí škole snažila opakovaně nabízenému tématu recyklace napříč všemi školními předměty vyhýbat. Ne že bych něco měla proti samotné myšlence (doma odpad důsledně recyklujeme), jen se mi příčilo podsouvat dětem pocit zodpovědnosti za osud země skrze třídění odpadků, když těžiště celého problému leží někde jinde, naprosto mimo jejich dosah i možnosti chápání. Ale může někdo ve škole dětem vykládat, že ty obaly, které ony mají třídit by tady třeba vůbec ani nemusely být, kdyby někdo dospělý chvilku přemýšlel a zavedl systém, který by potřebu obalů minimalizoval? Že jsou tu mnohem závažnější ekologické problémy, se kterými si nechtějí vědět rady ani dospělí?

   To mi připomnělo jednu epizodu dětského seriálu, který jinak považuju za povedený a milý. Tenhle díl ale představuje přesně to, co v tvorbě pro děti naprosto odmítám akceptovat a co se dětskou literaturou, časopisy a pořady velice fikaně šíří - agitace a manipulace ať už ve prospěch "zdravé výživy", ochrany planety nebo přijatelných postojů a vzorců chování. Několikrát se mi stalo, že jsem byla nucena podobnou pohádku dočíst do konce a je pravda, že jsem se cítila podvedenější než děti, kterým jsem ji četla. Děti tyhle pohádky jen nebaví.

   A nakonec mě v souvislosti s ekologií napadá ještě jedna věc. Nedávno jsem se někde dočetla, že ekologičtější variantou pracího prášku je perkarbonát sodný, který se používá jako bělidlo. Vyzkoušela jsem ho a zjistila jsem, že přestože je levnější, než prací prášky a je údajně snáze biologicky odbouratelný, prádlo vypere mnohem lépe! Je tu někdo, kdo rozumí téhle problematice a tenhle paradox mi objasní?
   ...Perkarbonát si objednávám tady, spolu s přípravkem TAED, ketý se k perkarbonátu přimíchává v poměru 100:3.

Ano a ty Violčiny krabice, ketré se nám začaly doma objevovat mě baví a uznávám je jako velice smysluplnou formu recyklace :)

   Krásný den :)
   

Violka vytáhla kdysi odloženou knihu, kterou dostala k šestým narozeninám a s velkou vervou v ní začala pokračovat. Je to vázaná kniha z prázdných stránek, na které si můžete psát, co vás napdane. Violka se rozhodla, že se stane Dítětem spisovatelkou. Má výborně nakročeno. Téměř každý den přečte jednu dětskou knížku (několikrát týdně chodí do knihovny). Zavedla první "spisovatelské" manýry - nesundá ze sebe svetr s kapucí (včera se mě s obavou v hlase ptala, jestli nebylo neslušné, když si kapuci nesundala ani na hodině klavíru) a koupila si balení syrečků (zarputile jim říká syrečky oproti místní tradici tvarůžků) a pojídá je u čtení. Z knihy vytrhala většinu kapitol, které napsala, když jí bylo šest. Nechala jen povídku o stádu vlků. A píše.

Krásný den všem :)