Jsou tady krásné zářijové dny a já přemýšlím, jestli mám v době, kdy se otužuje už skoro každý ještě k otužování co napsat - protože bych moc chtěla připomenout, že teď je právě ta nejlepší chvíle začít. A napadla mě přece jen jedna oblast, která tak často zmiňovaná není. V jednom článku jsem se kdysi dočetla, že ženy otužilkyně nemají gynekologické problémy. A protože jsem před čtyřmi roky prošla spolu s ledovou vodou i třetím (a nečekaným) těhotenstvím, tak bych k tomuto tématu chtěla něco napsat. Úplně na začátku mého otužování někdy v roce 2009 byl článek v časopisu Vlasta, kde žena otužilkyně (bohužel už si nevzpomínám na její jméno) povídala o tom, jak se seznámila skrz otužování se svým mužem a jak měli svatbu v ledové vodě. A myslím, že tenkrát psala i o tom, jak se jako těhotná otužovala dál a jak teď otužují svoje děti. 

   Když jsem otěhotněla já, hledala jsem na internetu informace ohledně otužování docela marně. Jediný článek, který jsem našla byl od JUDr. Tomáše Prokopa, ve kterém zmiňuje, že otužování je jednou z mála aktivit, se kterou lze začít i v těhotenství. A protože jsem se potom celé těhotenství otužovala poměrně hojně, ráda bych svoje zkušenosti zmínila. Zda miminko v břiše pocítí nějaké ochlazení nevím, rozhodně mu ale neublíží. Já jsem ve vodě o teplotě něco málo nad nulou plavala třikrát denně  pět minut. Později během léta (rodila jsem v srpnu) jsem se koupala v co nejstudenější vodě, jaká byla k dispozici. Syn se narodil, když mi bylo 42. Celé těhotenství proběhlo bez jakýchkoliv komplikací - moje lékařka mi řekla, že takový průběh těhotenství by mi záviděly i mnohem mladší maminky. Zrovna tak i porod ne úplně malého miminka byl hladký a rychlý, syn zdravý, spokojený a usměvavý.

   O něco později prošlo těhotenstvím spolu s ledovou vodou i několik žen z mého okolí se stejným průběhem. Samozřejmě je lepší začít s otužováním ještě před těhotenstvím - obzvlášť, pokud se vám otěhotnět nedaří, otužováním se totiž šance mnohonásobně zvýší.

   Na kojení otužování taky velký vliv nemá. JUDr. Prokop v článku zmiňuje, že ledová voda mléko na chvíli zastaví, já tuhle zkušenost nemám - i v průběhu plného kojení jsem trávila třikrát až čtyřikrát denně pět minut ve vodě bez zjevného vlivu, často jsem kojila bezprostředně po vylezení z vody.

   Později jsem začla otužovat i syna (velice zvolna, intuitivně, formou hry) a výsledkem je dítě, které dnes, ve svých čtyřech letech chodí doma zásadně nahé, venku, okolo domu a na zahradě od března do listopadu taky běhá nahaté (pokud jsme na zahradě déle a není příjemné počasí nechá se i obléct), kdekoliv přijdeme venku k vodě - od potůčku v lese až po rybník v arboretu, hned se vysleče a leze do vody. Studenou vodu miluje, i ve večerní vaně vyžaduje vodu o teplotě cca 26 stupňů. Jednou až dvakrát do roka má lehkou virózu nebo rýmu. 

   Tak bych chtěla říct, nebojte se to zkusit, teď právě je ideální počasí, voda akorát i pro úplného začátečníka. Několikrát jsem četla nebo slyšela doporučení pro začátečníky začít studenou sprchou. To samozřejmě taky jde, ale plavání ve studené vodě venku, na čerstvém vzduchu, který voní je mnohem příjemnější a účinnější. Já sama v nouzi studenou sprchu volím, ale je to pro mě poměrně nepříjemný zážitek s ani ne polovičním efektem, který lze bez obav zcela vynechat, nebojte se! 

   Pokud byste měly pocit, že vám můžu ještě nějak poradit, neváhejte se na mě obrátit v komentáři. Více o otužování jsem před třemi lety psala zde.

Hodně štěstí :)

 

   Když už jsem tu na chvíli nazpět, ještě bych se chtěla podělit o jednu pracovní radost a tou jsou kalhotky. Za poslední tři roky jsem jich ušila přibližně sedm set! Věřili byste, že po světě běhají majitelky i dvaceti kusů Gløgg kalhotek? Píší mi, že si kvůli nim přeorganizovaly skříň, že kvůli nim musí zapínat pračku a že už jiné nechtějí.
  Přiznám se, že i když kalhotky dělám jak nejlíp umím, každý detail mám pečlivě promyšlený a vyřešený, přesto se někdy neubráním pochybnostem o tom, jestli to nedělám úplně špatně. Co když se jako v nějakém snu najednou ukáže, že jsem nedomyslela nějaký zásadní prvek a všem těm ženám se kalhotky najednou rozpadnou, vytratí, zmizí? Nebo přijde někdo chytrý a poukáže na jejich základní nedostatek, který bude rázem na první pohled jasný. Co pak? Budu všem těm ženám vracet peníze? Posílat nové kalhotky? :)
   Asi tyhle moje pochybnosti pramení i z toho, že nejsem v tomhle oboru vzdělaná. Nevystudovala jsem nic okolo kalhotek, konstrukce střhů nebo šití vůbec. Vystudovala jsem češtinu a výtvarnou výchovu a kalhotky jsou pro mě pořád spíš výtvarný artefakt. Vyhovuje mi jasně daná forma, která i tak skýtá někonečné možnosti při výběru barev a vzorů a různých variací střihu. Baví mě vybírání a nakupování úpletů (výhradně u německého Lillestoffu). Baví mě výroba papírových cedulek. Baví mě stříhání a celkově práce s úplety. A baví mě šití - ke kterému si pokaždé nachystám něco k poslouchání, abych pak navždy měla určitý vzor spojený s konkrétním příběhem. :)
   Letos v létě se ke mě navíc přidala Adélka, která si chvíli nemohla najít letní brigádu a mě napadlo, že zkusíme, jestli nám to půjde spolu. A jde! Adélka přinesla další pohled, preciznost, pečlivost i znalosti studentky třetího ročníku grafického designu a mně se pomalu plní sen o malé "firmě" na kalhotky. :)
   Tohle všechno by mě před čtyřmi roky, kdy jsem pro sebe ušila první kalhotky, vůbec nenapadlo. Netušila jsem, že je na světě víc žen, které mají jasnou představu o tom, co čekají od kalhotek a že tu představu opravdu nikdo na (českém) trhu nenaplňuje. A co to tedy má přesně být? Maximální pohodlí, prvotřídní materiál, který vydrží několik let častého praní, ideáně bio. Vtip (ale ne laciný), ženskost (ale ne vyzývavá) a v neposlední řadě i přijatelná cena.
   Vidět je pak všechny můžete v mém obchodě na Fleru.
 
   Právě začínám šít novinky ze zářijového balíku nových úpletů. Třeba tyhle s můrama a v nové barevné varinatě dorazili i hipsterští námořníci. :)

A tady je k nahlédnutí něco z nových vzorů, postupně z nich budu celý rok šít. Čím mám začít? Zelené kaktusy? Koaly? Čtyřlístky? Už se nemůžu dočkat :)

   Už léta, od dob, co byly Adélka s Violkou úplně malé, mě trápí jedna věc. Týká se výchovy dětí - ať už té vědomé, nebo úplně mimoděčné. S každým proneseným poučením, výkladem nebo jen poznámkou si okamžitě uvědomím, že jsem právě dětskou mysl, která je při narození čistá, rozlehlá a nekonečná jako sněhová pláň, že jsem ji právě zase nějakým způsobem omezila. "Tohle je vidlička a jí se s ní takhle." A dítě rázem přijde o tisíc jiných způsobů. "Před jídlem říkáme tohle.", "Chodí se tudy.", "Tohle drž takhle.", "Tohle je moc pěkné." "Takhle ne."
   A z té nádherné nadýchané nekonečné všemi možnostmi oplývající pláně se pokaždé kousek ulomí a stává se z ní pomalu spíš jakási kra s jasnými hranicemi a vychozenými cestičkami.
   U některých lidí hranice a rozměry jejich "kry" jasně cítíte. Někdy jste dokonce schopni vnímat tu svoji a to je bolestné. U dospělých už nemívám vizuální dojem ve formě kry nebo pláně, ale často spíš něčeho jako stromu. Dřív jsem občas na zahradách před domy vídala zvláštní "estetický" útvar - strom, suchý, ořezaný pahýl, často natřený či nalakovaný. Něco takového občas cítím, když vnímám tvar a mentální meze lidí, které potkávám. Někdo má spíš rozevlátou břízu, jiný pečlivě udržovanou bonsai a někdo právě ten ořezaný suchý kmen. A právě jejich rodiče tyhle tvary svojí výchovou založili. A přesně to mě pořád zneklidňuje - že svým působením pokládám hranice do mysli svých dětí. A nepřišla jsem zatím na východisko. Ani vědomí, že je tak připravuju na "pohodlný" život v lidské společnosti mě vůbec neuklidňuje. Samozřejmě jsem pyšná na to, co moje děti umí, smála jsem se tomu, když mě jako malé napodobovaly, ale občas mi přijde na mysl ta kra a ledová pláň, až je mi z toho úzko.
   Není to moc radostný příspěvek, omlouvám se. Nebo to celé vnímáte jinak?

 

   Právě čtu knížku o přístupu tibetského buddhismu k léčení a narazila jsem v ní na zajímavou pasáž věnovanou jídlu. Autor (Tulku Thondup Rinpočhe) v ní vyjmenovává některé běžné buddhistické praktiky spojené s konzumací jídla. Já sama už od dětství u jídla nejraděj čtu. Cokoliv od právě rozečtené knížky přes náhodně vybranou knihu z vlastní knihovny až po reklamní letáky nebo katalogy. S manželem a s dětmi jsme si zvykli u jídla hrát hry, třeba i dvakrát denně! Samozřejmě vím, že by bylo ideální se u jídla soustředit na jídlo, ale to mi vždycky připadalo velice zdlouhavé a nudné. Ale teď jsem si to vyzkoušela.
 
   Zmiňované praktiky jsou jednoduché a krásné a mám chuť se o ně podělit, tak vám je tu ocituji:

• Jíme-li s plným soustředěním, pěstujeme vědomí, klid mír a radost.
• Jíme-li s poděkováním všem, kdo přispěli k tomu, že se tento velký dar dostal na náš stůl, pěstujeme lásku a schopnost oceňovat druhé.
• Jestliže jíme s přáním udržovat tělo, aby mohlo sloužit mnoha druhým, pěstujeme schopnost vidět víc než jen své omezené sobecké zájmy a šlechtíme zvyk oddávání mysli a těla vyšším cílům.
• Pokud jíme s vděčností za dar pro naše tělo, které je nádobou pro úžasný život, podporujeme přátelství, schopnost oceňovat druhé a úctu ke svému tělu namísto lpění, chtivosti nebo nenávisti.
• Jestliže jíme potravu se záměrem živit bakterie, které obývají naše tělo, pěstujeme smysl pro účel, lásku a šlechetnost.
• Jíme-li potravu s postojem nabízet ji božskému tělu nebo božstvu v našem těle, jak to meditující dělají, pěstujeme velké přednosti a požehnané energie.
• Tím, že jíme se správnými myšlenkami a pocity, měníme se v klidné a radostné osobnosti. Tyto vlastnosti nám prospívají a mohou nás přeměnit ve zdroje míru a radosti pro všechny.

  Zjistila jsem, že jenom přemýšlením o těch, díky kterým se moje jídlo dostalo na můj stůl bych mohla strávit celý oběd. K jejich vyčíslení by mi nestačilo trojmístné číslo! (Uvažovala jsem třeba i o lidech, kteří vymysleli obalové materiály pro suroviny, ze kterých jsem vařila. A pak třeba o lidech, kteří tyto lidi učili ve škole. Nebo jejich rodiče. Nebo je to hloupost?) Každopádně asi po měsíci soustředěného jezení jsem zjistila, že tyhle zvyklosti opravdu vedou k jakési větší vnitřní spokojenosti, radosti a k celkovému štěstí. Takový tichý a hřejivý pocit, že je všechno správně a dobře. Jako když vložíte poslední dílek do skládačky puzzle a uvidíte najednou celý krásný obrázek.
   A mimochodem ta kniha je utajený poklad. Našla jsem v ní velice silné a účinné rady, i informace, které jsem jinde marně hledala.

  A je to příliš hloupé dávat k tomuto zamyšlení fotku jídla, ale dělám to. Protože to celé píšu u oběda, právě u tohohle. A vyšel mi i čas na nějakou tu praktiku. Zkuste to taky! :)
 

   Spočítala jsem, že za posledních sedm let jsem do studené nebo ledové vody vlezla víc než dvatisícesedmsetkrát. A jak jsem se nedávno dočetla v rozhovoru s Tomášem Prokopem, předsedou 1. plaveckého klubu otužilců Praha, samotné ponoření se do ledevé vody není příjemné nikomu. To, proč to člověk dělá je  stav po vylezení z vody. Hodnota endorfinů v krvi stoupne až na pětinásobek běžné výšky. A je to velmi znát. Najednou máte pocit, že nic není nemožné a celý svět je tu pro vás. Pokud máte vodu po ruce a plavete hned ráno - ideálně z pyžama rovnou do plavek - nemůžete si představit lepší začátek dne. Obecně rozšířená představa, že otužováním získáte perfektní imunitu je sice správná, ale omezená. Kromě toho vám ledová voda pomůže zbavit se většiny neduhů a nemocí od drobností, které už jste vzali za své a ani si je neuvědomujete až po sužující chronické nemoci včetně těžkých depresí, vyhoření a chronické únavy. Dočetla jsem se o pozitvním vlivu chladu na diabetes. Vyzkoušela jsem ledovou vodu v akutní fázi infekčních nemocí, jakkoliv je nepříjemné s nudlí u nosu a horečkou do studené vody lézt, úleva je okamžitá a celé onemocnění zkrácené víc než o polovinu.
V poslední době vnímám velký nárůst zájmu o otužování. Myslím, že za to může i rostoucí popularita Wima Hofa - charismatického holanďana, který v hledání přínosů chladu neváhal jít až za hranice snesitelnosti.

   A je to tak jednoduché. Stačí vám jen pevná vůle, voda se vždycky najde. Já sama jsem polovinu svého života bývala nejzimomřivější člověk jakého si umíte představit. První rok, kdy mě k plavání na podzim inspiroval rozhovor v časopisu Vlasta, jsem si říkala, že prostě jen zkusím, jak dlouho na podzim zvládnu každý den plavat v bazénu u rodičů. Představovala jsem si, že budu plavat snad celé září, možná kousek října. Nakonec jsme s mým mužem plavali až do prosince a kdyby se bazén kvůli mrazu nemusel vypustit, plavali bysme dál. Od té doby plaveme každý rok - bazén u domu je pohodlný, lom krásný, a vynález posledního roku - pětsetlitrová káď na dešťovou vodu na zahradě je praktická. Ledová voda mi doslova změnila život.

   A nakonec musím zmínit rozhovor s Violkou, která poslední tři roky plave se mnou a zbavila se tak úmorných vleklých viróz, kdy ji prakticky od listopadu do dubna nepřetržitě bolelo v krku. Tak Violka mi nedávno vyčetla, že už nebývá nemocná a nemůže zůstávat ze školy doma, ležet na gauči u krbu a háčkovat a číst. Řekla jsem jí, že jí klidně napíšu na nějaký týden omluvenku a může ho strávit na gauči, ale zdravá. Nojo, ale to není ono - řekla mi!
 
Ale proč to všechno píšu? Protože teď je ta doba, kdy je nejjednodušší začít! Venku je ještě krásně, voda venku má právě teď vesměs okolo dvaceti stupňů a plavání je moc příjemné. Zkuste to!

   Včera jsem při práci poslouchala svůj oblíbený pořad z archivu stanice Vltava. Šlo o Osudy japanologa a překladatele Antonína Límana - mimochodem velice zajímavé a pěkné vyprávění. Ve druhém dílu Líman popisuje příhodu ze svého dětství kdy byl stižen otravou krve.  K jeho vyléčení tehdy přispěla první dodávka penicilinu z Anglie. Po mnoha desetiletích Líman v exilu v Kanadě náhodou usedl v parku na stejnou lavičku jako pilot tehdejšího letadla! Rozumíte - anglický pilot, který dostal do Prahy první várku penicilinu a české dítě, kterému právě tato první várka penicilinu zachránila život se potkali po víc než půlstoletí v Kanadě v parku na jedné lavičce. A zrovna měli oba chuť se bavit, takže na tuhle věc i přišli!
   A právě takovýmto "náhodám", kdy otázka pravděpodobnosti už je docela mimo hru, se prý říká celestial moments - andělské okamžiky.
Od včerejška na tyhle momenty musím pořád myslet. Co je za nimi? Proč k nim dochází? A víte, na co jsem přišla? Dějí se pořád! Takhle totiž funguje svět. V kruzích, kroužcích, otáčkách. Jen se moc často děje to, že se nedáme do řeči. Že si nepřisedneme. Že si nevzpomenme. Taková otáčka totiž trvá různě dlouho. A někdy obsáhne i několik životů. Ano, už jsem zase u své oblíbené disciplíny - vytváření vlastního obrazu světa - čistě pro potěšení, pro lepší pocit, pro radost ze života. Svět JE totiž takový, jaký si ho my sami vytvoříme. Každý si nosíme v hlavě svůj obraz světa a je jen na nás, jestli si ho necháme vymodelovat novinovými články nebo vlastní bezbřehou fantazií :)
   Ale přece jen mám pro podporu svých představ něco víc, než jen bez náhubku vypuštěnou bujarou fantazii. Když jsem tu dřív psala o svých pobytech ve tmě, jen okrajově jsem zmínila jednu věc - velice se mi rozšířila schopnost vnímat i ostatní lidi jako bytosti neomezené přítomným časem. Jednoduše řečeno, občas se mi přihodí, že uvidím někoho - obvykle někoho velmi blízkého - i v jiné jeho existenci. A právě díky tomu už nějakou dobu s nadšením pozoruji právě to, čemu - jak jsem se včera dozvěděla - se říká celestial moments. Často jsou to momenty přímo famózní, obloučky, které osudy opisují přímo dechberoucí.  Ale nikdy nejsou náhodné. Nejspíš budou mít hodně společného s tím, čemu se říká karma. Pokaždé za nimi stojí silná láska - k domovu, světu, lidem, konkrétnímu člověku. Celestial moments podle mě mají co do činění se silně pozitivní karmou.
   Ale zpátky k hraní. Pokud hrozí, že vás spolkne všednodenní rutina, můžete ji začít potírat tím, že za ní začnete hledat (opravdu čistě jen pro zábavu) tyhle kouzelné spojitosti. Co spojuje všechny lidi v tomhle činžáku? V tomhle městě? V téhle třídě? Co mě spojuje s paní, která přede mnou platí u pokladny? Proč zrovna tahle vesnice leží zatopená na dně velkopřehrady? Užívejte si svoje nápady. Nechte fantazii a intuici proběhnout. Navenek se totiž vůbec nic nezmění. Hlavu zevnitř vám nikdo zkontrolovat nemůže. Ale vás bude najednou všechno mnohem víc bavit. A o to tady přece jde! ;)

A co u tohoto poslouchání a přemítání šiju? Pořád ještě gaťky - pořád mě moc baví!

   Už chvíli jsem se tu nezmínila o svém šití. Od lnů a potištěných bavlněných látek pomalu přesouvám pozornost k bio bavlněným úpletům. Momentálně mi učarovaly veselé vzory úpletů značky Lillestoff. Jsou určeny předeším pro malé děti, mají certifikát GOTS a jsou velmi příjemné. Já jsem se rozhodla šít z nich pro dospělé ženy. Třeba tyhle "Warm & Cosy" kalhotky. Najdete je jako obvykle v mém obchodě na  Fleru nebo přímo u mě osobně!

   A abych přidala i něco inspirativního na závěr - poprosila jsem tatínka svého muže o zhotovení jednoduché kostry pro nový lustr. Je svařená ze silnějšího drátu. Můj muž ji zavěsil na strop a já s Adélkou a Violkou ji můžeme podle libosti a ročních dob či vlastních nálad balit do rozmanitých kabátků. Tady je naše vánoční varianta :)