Včera jsem náhodou narazila na tenhle krásný film. Umění Andyho Goldsworthyho jsem vždycky považovala za příliš dekorativní. O to víc mě teď překvapily jeho myšlenky. Nemohla jsem se od sledování pořadu odtrhnout. Konečně jsem narazila na někoho, kdo vnímá krajinu stejným způsobem jako já. Naprostou třešinkou celého filmu je pro mě okamžik, kdy A.G. hází kámen do vody. Mnohem lépe se mu podařilo popsat to co jsem se asi před patnácti lety pokusila já ve své diplomové práci. Tvořilo ji dvanáct velkých kreseb uhlem a šlo v nich o vnímání krajiny, o čitelná i skrytá pouta krajiny a člověka, o vědomí kamene a sílu okolností.
Kámen, který vnímám jako živý je absolutně závislý na vnějších silách a okolnostech. Leží tam, kam ho někdo položí, odhodí, odkutálí. Rozpálený, mokrý, rozdrcený, rozdrolený, pod zemí, pod vodou, na slunci, zazděný do zdi. Jeho odevzdanost mě fascinuje. Kámen je povýšen nad čas, jeho existence je bezčasá, v tom je jeho nesmírná síla.
I rostliny i my lidé jsme stejně jako kámen naprosto závislí na tom, do jakého prostředí se dostaneme a jaké podmínky na nás budou působit. Kdybychom si to byli schopní uvědomit, žilo by se nám mnohem lépe!
Land art pro mě znamená vnitřní prožívání krajiny. Minimální zasahování do prostředí, jemné upozorňování. Svět je sám o sobě nejdokonalejším uměleckým dílem. Jde o to, naučit se ho vidět. :)
(Kresby mi o pár let později publikovala Revolver Revue, odtud přiložené fotky.)