Nový lustr. Sama jsem zvědavá, jak dlouho nám vydrží, mění se každým dnem. Dnešní podoba je už snad konečná, listí je úplně suché. Ty nádherné bukové listy jsem v lese nasbírala minulý čtvrtek, aniž jsem tušila, na co je použiju. Když jsem dnes šla pro další na druhý lustr, zjistila jsem, že tak pěkné listy už nenajdu. I listí v lese na zemi už uschlo a zkroutilo se. 

   Jednou za pár roků si udělám období, kdy si pustím znovu všechny filmy Jima Jarmusche. Letos jsem začala Zlomenými květinami, filmem, který stojí za to i kdybyste ho jen poslouchali :) Jeho soundtrack vás dostane uhrančivým ethiopským jazzem a jeho titulní píseň vám v hlavě bude znít tak dlouho, dokud si nekoupíte pugét růžových květin. :)
   Dneska se těším na Mimo zákon... Máte taky nějaký svůj film, který vás nikdy nepřestane bavit?

   Když jsem dnes ráno budila děti do školy, už jsem se jen těžko zbavovala intenzivního pocitu, že tohle se nedá vydržet dlouhodobě. Po měsíci a půl, co holky chodí do školy mám pocit, že takhle se přece nedá žít pořád. Ale abych se vrátila na začátek... V září začaly Adélka s Violkou po letech individuálního vzdělávání (domácí školy) chodit do běžné školy. Nejdřív se samozřejmě hodně těšily. Na děti, na učitele, na nové prostředí. Po dvou týdnech ale měly jasno. Takhle si to nepředstavovaly. Adélka dostla pětku za to, že si za domácí úkol nenazdobila první stranu sešitu do zeměpisu. Taky proseděla jednu hodinu tělocviku na lavičce, protože neměla gumičku do vlasů (a zrovna se hrál její milovaný basketbal). Violka prohlásila, že už do školy nepůjde. Jak se ukázalo, měla čtyři čárky za zapomínání a když by přišla pátá, dostala by úkol navíc. A to je ponižující, jak mi vysvětlila.
   Místo toho, aby se děti učily, že každá chyba se dá vyřešit, se učí, že za každé pochybení přijde trest.  Bylo by projevem slabosti, kdyby paní učitelak měla v kabinetu tělocviku sáček gumiček na culíky zapomnětlivých slečen? Kdyby v každé třídě bylo navíc jedno vybavené pouzdro, pro ty, co si zapomenou kružítko? Rodiče by se na ně jistě rádi složili.
    Ano, jistě by padly argumenty, že toho budou děti zneužívat a nebudou si už vůbec nosit tužky, pravítka a gumičky. Proč je u nás patrný tak silný sklon k podezírání ostatních ze záporných úmyslů? Jsem přesvědčená, že důvěra vložená v děti by se nám naopak v dobrém vrátila. Ostatně, my všichni jsme prošli systémem trestů, čárek, puntíků a důtek. A máte pocit, že vám to prospělo? Zapomínali byste teď mnohem víc, kdybyste v šesté třídě tu důtku za zapomínání nedostali? Naopak, pokud by nám byla ponechána svoboda a naše nedostaky by byly přijímány s pochopením, nenaučili bychom se tolik hledat mezery v systému a přemýšlet o tom, jak jich zneužívat.
   V Anglii (kde chodila Adélka do prví třídy Steriner school (waldorfská škola) ), měla paní učitelka ve třídě misku, do které jsme my rodiče čas od času přinesli balíček sušeného ovoce, musli tyčinku, knackebrot apod. Miska sloužila pro případ, kdy si některé dítě zapomnělo svačinu nebo mělo prostě hlad. A děti si nosily svačiny pořád dál, nezneužívaly toho ;)
   Velkým problémem je u nás doma i vstávání zhruba o půl hodiny dřív, než by bylo příjemné.  Jen během loňského roku jsem četla několik článků o tom, jak brzké vstávání škodí vyvíjejícímu se mozku. Debaty o tom, zda je škola od osmi hodin ideální se vedou už dlouhou dobu a ještě dlouho se povedou. Proč musíme děti stresovat ranním vstáváním kvůli takovým věcem jako je jízdní řád autobusů (podobné argumenty zanzívají ve prospěch školy na osm). Co mají děti z toho, že jsou doma v jednu, ve dvě. Mají víc času na Facebook?
   A tak teď s nostalgií vzpomínám na Adélčinu první třídu v Cambridge Steiner School. Kdy škola začínala ráno o půl deváté. Holky si ráno stihly v posteli pohrát s panenkama a u snídaně jsem jim četla Děti z Bullerbynu. V klidu nám stačilo v 8:20 vyjít z domu. Paní učitelka si s každým dítětem ráno potřásla rukou a přivítala ho. Škola byla nízká nenápadná přízemní budova s přirozenou akustikou. Každá třída měla šatnu přímo u sebe, takže děti mohly o přestávkách jednoduše vyjít na zahradu. Každá třída totiž měla francouzské okno vedoucí přímo do ní. Konce přestávek se zvonily velkým kovovým zvoncem. Rodičovské schůzky začínaly až v osm večer. Pil se na nich čaj a jedly sušenky. Mluvili jsme o tom, co se právě děje ve třídě, co děti řeší a prožívají a vždycky jsme skončili vyprávěním vlastních historek z našeho dětství. A taky jsme malovali, pekli chleba, počítali, přesně tak, jako naše děti, abychom rozuměli tomu, co se děti učí a jak. I takhle může škola v dnešním světě fungovat.
   Nespokojených (nebo aktivně nespokojených) rodičů je u nás pořád málo. V malém městě je možné nespokojenost řešit domácí školou. Lepší situace je ve větších městech. Vím o skupině brněnských rodičů, kteří se domluvili na společném učení dětí v rámci individuálního vzdělávání. To je krásný nápad, lehce realizovatelný, pokud máte k dispozici vhodný prostor.
   A jak si v oblasti školství představuje změny k lepšímu strana, která (podle průzkumů) pravděpodobně vyhraje volby? Upřímně, ani u jednoho z těch bodů nerozumím tomu, proč by to měla být změna k lepšímu...
   A abyste se při čtení tohoto blogu mohli alespoň trochu usmát, přidávám fotku z nedávné Violčiny písemky :)

A pokud vás dětská tematika zajímá, přidávám link na stránku se spoustou inspirativních odkazů :)

   Když bylo Adélce něco málo přes tři roky, měla období, kdy chtěla o všem co jí padlo do oka vědět, kdo to vyrobil. Celé dny se mě vyptávala kdo vyrobil stůl, co máme v kuchyni, kdo ušil šatičky, co má na sobě, kdo pekl ten chleba, který právě jíme, kdo udělal koberec, hračku, boty, ledničku, papíry, pastelky. Až mi nakonec, po pár dnech, s vytřeštěnýma očima položila otázku: A kdo udělal mě?
   Soustředěně si poslechla celé moje povídání o mě a mém muži a odpověděla ...No jo, ale kdo mě vymyslel? (S výrazným důrazem na slovo vymyslel.)
   A tenkrát začalo období na které nikdy nezapomenu. Hodiny, kdy jsme chodily po lese s Violkou v kočárku a bavily se  o vesmíru, o bohu, o lidech, o náboženstvích, o ateistech, o zvířatech, o všem. Možná vám to připadne neuvěřitelné, mně už dnes skoro taky :)
   Od Adélky jsem se tenkrát naučila přemýšlet o původu věcí které denně používám, jím, nakupuji. Ne jen kde, ale i kdo a za jakých okolností je vytvořil. Pro sebe jsem si tenhle přístup k životu nazvala soustředěným žitím.
   Možná se vám to zdá jako zbytečná komplikace. Už tak musíme každý den přemýšlet nad spoustou věcí. Ale stejně... zkuste to, nebudete litovat ;)
   
   ...Takhle dnes bylo u nás, doufám, že jste se měli taky krásně :)

 

  
  
  

   Dnes ráno mě na parkovišti před Lidlem, kam jsem zašla nakoupit, když jsem vyložila děti u školy, oslnilo jasné slunce. Obloha byla plná mraků, černých, bílých, skrze které slunce svítilo. Pofukoval vítr a nádherně voněl ranní vzduch.  A mě napadlo, že tuhle scenérii využiju ke hře. Taky si občas rádi hrajete? Takovou soukromou, utajenou hru, čistě pro svoje potěšení?
   Rozhodla jsem se, že dnes si budu představovat, že žiju v malém horském městě někde v Americe. Asi tak 2500 metrů nad mořem. Okamžitě přestávám vnímat všechny ty Oktávie a Fábie na parkovišti a vidím jen samé Dodge, Fordy a Chevrolety.
   Je zajímavé, jak moje vědomí na tyhle hry rádo a rychle přistupuje. Najednou i všichni lidé vypadají velmi exoticky ...nebo snad dnes hrají taky? ;)
   Skrz okno auta se na všechny usmívám, je čtvrtek dopoledne, slunce svítí a nikdo nikam nespěchá. Je velmi příjemné vidět notoricky známé ulice novýma očima. Ó dnes bude krásný den. Vysoko v horách.
   Krásný den i vám :)

 

   Tak jsme se zase s mari.bou přihlásily na Dyzajn Márket. Potkáte nás 21.září na piazzetě Národního divadla u jednoho stolečku. Už pilně šiju, tento týden malé taštičky do pasu. Ke koupení jsou i tady. Pokud se vám líbí, ale nemám v nabídce vaši oblíbenou barvu, zkuste mi napsat, ráda ji ušiju přímo pro vás :)
   Krásný den :)

   Nedávno jsem narazila na zajímavá mentální cvičení, která učí člověka vnímat energie v krajině. Jedno z nich spočívá v komunikaci se stromy. Je velice jednoduché. Vyberete si strom, přiložíte k němu čelo a představíte si, že vám z oblasti okolo srdce vychází energie, do které strom pojmete, doslova ho svojí energií obejmete. Podle autora těchto cvičení můžete od stromů tímto způsobem získávat různé informace, třeba o místě kde rostou.

   Překvapilo mě, jak se moje vjemy při tomto cvičení liší podle toho, jaký druh stromu si vyberu. Modřín mě táhne vysoko nad moji hlavu. Když se s ním propojím mám téměř fyzický pocit, že mi hlava vyletěla vysoko nad tělo. Dub na mě působí přesně opačně. S ním cítím velkou sílu v nohách a hluboko pod nimi. Od buku získávám pocit mohutného těla. Přímo cítím, jeho hutnost.

   Dnes ráno jsem v lese zahlédla obrovský, silný buk. Odhadla bych, že stojí na tom místě možná dvě stě let. A ten mě oslovil. Cítila jsem, že si přeje, abych šla blíž. Přiložila jsem k němu čelo a ucítila jsem vekou sílu, najednou jsem měla pocit, že už se nepohnu. Nohy se mi pevně spojily se  zemí. A pak se stalo něco velmi nečekaného! Uviděla jsem sebe očima stromu. Vnímala jsem něco velmi měkkého, teplého, skoro horkého, malého a velmi bezbranného.

   Celým tělem mi začal klokotat tichý smích... tohle se mi tedy ještě nestalo, strom mi velice milým a vřelým způsobem nabídl přátelství :)

Pokud tohle cvičení vyzkoušíte, napište mi, co jste se dozvěděli vy :)