Dneska jsem si vymyslela novou hru, která mě natolik baví, že se s vámi o ni musím podělit. Přes veškerou jednoduchost je velmi efektní.  Potřebujete jen sedět, nebo stát někde za oknem, pěkně v teple. Venku fouká vítr a stromy a keře se vlní, třepotají lístky a mávají větvemi. Vtip spočívá v tom, že sami sebe přesvědčíte, že venku vůbec nefouká vítr, vítr vlastně vůbec v tomhle světě neexistuje. Naopak zde ale máme stromy, které se hýbou. Tančí, mávají si, hladí se navzájem. Celé ulice jsou najednou neskutečně živé! A poněkud znepokojivé, pravda ;)
  Musím se přiznat, že jsem tuhle hru nevymyslela. Naopak, zamyslela jsem se v autě natolik, že jsem úplně zapomněla na tenhle svět a ze zamyšlení mě vytrhlo překvapení! Jak se ty stromy nádherně pohybují, s jakou láskou a vřelostí! Ano, doslova mě to rozesmálo :)

  Fotky pohybujících se stromů sem dávat nebudu, ale kdyby si někdo pamatoval naši chýši ...už roste, obrazila!

Krásný den! :)

   Pobíhám po domě a balím věci na "velký vánoční výlet" (tak u nás doma říkáme každé zajímavé akci - znalci poznají, že jde o citát z Maxipsa Fíka). A hlavou se mi honí příběhy, které jsem teď celé dny poslouchala u šití. Chystala jsem věci na jarní Dyzajn márket a poslouchala jsem z archivu stanice Vltava spousty starých dílů svého nejoblíbenějšího vltavského pořadu Osudy. Pokud byste si chtěli nějaký poslechnout (k manuální práci je to ideální doprovod), doporučuji třeba vyprávění Violy Fischerové, Daisy Mrázkové, Jiřího Grygara, Petra Koláře, Pavly Jazairiové, Otmara Olivy (toho můžete slyšet přímo tento týden) a mnoha dalších.
   Na Dyzajn márketu budeme tentokrát čtyři v jednom stánku. Helísek, Makča, mari.bou a já. Nemůžu se dočkat, myslím, že to bude nádherný den :) Přijďte se za námi podívat v sobotu 22. března na piazzetu před Národní divadlo :)

    Přikládám fotky svých oblíbených kousků od Makči, Helíska a mari.bou :)

 

   A tohle tentokrát chystám já

   Minulý týden jsem se po delší době potkala s milými přáteli a ti mi nabídli vrbové proutí. Velkou hromadu dlouhých vrbových prutů :) A já jsem si vzpomněla na anglické vrbové chýše. Vlastně nevím, jestli jsem nějakou viděla ve skutečnosti, nebo jen na obrázku. A tak jsme proutí s mým mužem dovezli a zkusili to. Myslím, že výsledný vzhled chýše je trochu ovlivněn tím, že po celou dobu, co jsme ji stavěli hodně foukalo a téměř pořád pršelo. Kdyby bylo lepší počasí, trochu bychom si vyhráli s detaily.  Čekat na lepší počasí jsme ale nemohli, jde totiž o to, aby se větve ujaly a celá chýše obrostla listím! Chýše ještě není hotová, zbývá nám dokončit ještě asi třetinu šikmého vyplétání a místa, kde se pruty kříží svázat provázky. Návod sem tentokrát dávat nebudu, nejsem si úplně jistá, jestli jsme postupovali dobře. Pokud byste si chýši rádi postavili, stačí vyhledat na internetu Willow Hut, How to make a najdete spoustu obrázků, videí a návodů.
   Jen dodám, že my jsme spotřebovali přibližně 80 vrbových prutů dlouhých 2 až 3 metry. Celý postup je velmi jednoduchý a práce vám ve dvou lidech zabere asi dvě odpoledne. A potom několik měsíců zalévání ;)
   Krásný den :)

   Violka se rozhodla, že zrecykluje všechny krabice, které doma najde. A to tak, že nám s nimi vyzdobí dům. Téma recyklování si Violku našlo i přesto, že jsem se v domácí škole snažila opakovaně nabízenému tématu recyklace napříč všemi školními předměty vyhýbat. Ne že bych něco měla proti samotné myšlence (doma odpad důsledně recyklujeme), jen se mi příčilo podsouvat dětem pocit zodpovědnosti za osud země skrze třídění odpadků, když těžiště celého problému leží někde jinde, naprosto mimo jejich dosah i možnosti chápání. Ale může někdo ve škole dětem vykládat, že ty obaly, které ony mají třídit by tady třeba vůbec ani nemusely být, kdyby někdo dospělý chvilku přemýšlel a zavedl systém, který by potřebu obalů minimalizoval? Že jsou tu mnohem závažnější ekologické problémy, se kterými si nechtějí vědět rady ani dospělí?

   To mi připomnělo jednu epizodu dětského seriálu, který jinak považuju za povedený a milý. Tenhle díl ale představuje přesně to, co v tvorbě pro děti naprosto odmítám akceptovat a co se dětskou literaturou, časopisy a pořady velice fikaně šíří - agitace a manipulace ať už ve prospěch "zdravé výživy", ochrany planety nebo přijatelných postojů a vzorců chování. Několikrát se mi stalo, že jsem byla nucena podobnou pohádku dočíst do konce a je pravda, že jsem se cítila podvedenější než děti, kterým jsem ji četla. Děti tyhle pohádky jen nebaví.

   A nakonec mě v souvislosti s ekologií napadá ještě jedna věc. Nedávno jsem se někde dočetla, že ekologičtější variantou pracího prášku je perkarbonát sodný, který se používá jako bělidlo. Vyzkoušela jsem ho a zjistila jsem, že přestože je levnější, než prací prášky a je údajně snáze biologicky odbouratelný, prádlo vypere mnohem lépe! Je tu někdo, kdo rozumí téhle problematice a tenhle paradox mi objasní?
   ...Perkarbonát si objednávám tady, spolu s přípravkem TAED, ketý se k perkarbonátu přimíchává v poměru 100:3.

Ano a ty Violčiny krabice, ketré se nám začaly doma objevovat mě baví a uznávám je jako velice smysluplnou formu recyklace :)

   Krásný den :)
   

Violka vytáhla kdysi odloženou knihu, kterou dostala k šestým narozeninám a s velkou vervou v ní začala pokračovat. Je to vázaná kniha z prázdných stránek, na které si můžete psát, co vás napdane. Violka se rozhodla, že se stane Dítětem spisovatelkou. Má výborně nakročeno. Téměř každý den přečte jednu dětskou knížku (několikrát týdně chodí do knihovny). Zavedla první "spisovatelské" manýry - nesundá ze sebe svetr s kapucí (včera se mě s obavou v hlase ptala, jestli nebylo neslušné, když si kapuci nesundala ani na hodině klavíru) a koupila si balení syrečků (zarputile jim říká syrečky oproti místní tradici tvarůžků) a pojídá je u čtení. Z knihy vytrhala většinu kapitol, které napsala, když jí bylo šest. Nechala jen povídku o stádu vlků. A píše.

Krásný den všem :)

   Kdysi dávno měla Adélka období, ve kterém milovala Čapkovu pohádku o tom, jak pejsek s kočičkou vařili dort. Nejen, že jsme knížku četli pořád dokola. Museli jsme si ji hrát jako divadlo, vymýšlet recepty na dorty, péct dorty, jíst dorty, kreslit dorty...
   A nakonec jsem dostala nápad napsat Adélce knížku o dortech, která se bude tak trochu točit okolo té milované původní knihy. Kromě úvodní kapitoly pojednávající obecně o dortech jsem vymyslela ještě dva příběhy. První je o dvou holčičkách (Adélka tehdy a ještě i dlouho potom milovala příběhy o jakýchkoliv dvou holčičkách), které si podle pohádky O pejskovi a kočičce upečou taky dort, do kterého dají jen to, co mají nejraději. (A kupodivu to i dobře dopadlo, dort byl výborný!)
   Druhá pohádka je o pejskovi a kočičce, kteří spolu bydlí v domečku a milují pohádky O pejskovi a kočičce. Všechny je mají doma a navzájem si je předčítají. A tento pejsek s kočičkou si jednou řeknou, že je velká škoda, že ten pejsek s kočičkou z té původní knížky ten svůj dort vlastně vůbec neochutali. A tak se rozhodli, že ten dort upečou znovu, přesně podle návodu v té knize (ano, včetně hlavy z husy) a toho původního pejska a kočičku na něj pozvou. (V knížkách, dětském světě a fantazii je všechno tak jednoduché a přímočaré.)
   A představte si, že ten pejsek s kočičkou přijeli a dort se povedl a všichni si moc pochutnali, takže bezmála sto let stará křivda byla napravena. Ptáte se, jak to, že jim z dortu taky nebylo špatně, stejně jako tomu zlému psovi? To je jednoduché... zlý pes dort shltal celý sám a shltal ho ještě horký. Ten dort se měl nechat vychládnout a měl se rozdělit nejmíň mezi dva psy a dvě kočky. :)

   Všechny vás moc zdravím v novém roce a přeju vám, ať všechno, do čeho se letos pustíte dobře dopadne :)