A z té nádherné nadýchané nekonečné všemi možnostmi oplývající pláně se pokaždé kousek ulomí a stává se z ní pomalu spíš jakási kra s jasnými hranicemi a vychozenými cestičkami.
U některých lidí hranice a rozměry jejich "kry" jasně cítíte. Někdy jste dokonce schopni vnímat tu svoji a to je bolestné. U dospělých už nemívám vizuální dojem ve formě kry nebo pláně, ale často spíš něčeho jako stromu. Dřív jsem občas na zahradách před domy vídala zvláštní "estetický" útvar - strom, suchý, ořezaný pahýl, často natřený či nalakovaný. Něco takového občas cítím, když vnímám tvar a mentální meze lidí, které potkávám. Někdo má spíš rozevlátou břízu, jiný pečlivě udržovanou bonsai a někdo právě ten ořezaný suchý kmen. A právě jejich rodiče tyhle tvary svojí výchovou založili. A přesně to mě pořád zneklidňuje - že svým působením pokládám hranice do mysli svých dětí. A nepřišla jsem zatím na východisko. Ani vědomí, že je tak připravuju na "pohodlný" život v lidské společnosti mě vůbec neuklidňuje. Samozřejmě jsem pyšná na to, co moje děti umí, smála jsem se tomu, když mě jako malé napodobovaly, ale občas mi přijde na mysl ta kra a ledová pláň, až je mi z toho úzko.
Není to moc radostný příspěvek, omlouvám se. Nebo to celé vnímáte jinak?
Aj, vnímám to přesně takhle, a nejvíc, když je teď Klárka sama se sebou moc nešťastné pubertální mládě, přesně si říkám, tehdy, tehdy jsem ji měla nechat větší rozlet, aby nabrala sebevědomí a ne ji dusit příkazy a zákazy. Ale, kde je ta hranice a jak to všechno zařídit, když se díky výchově vlastních rodičů cítíte jako nalakovaný pahýl v předzahrádce, kde vzít tu možnou mez?Peru se s tím stále.
OdpovědětVymazatLeni, mám pocit, že svou "kru" jsem objevila až v dospělosti, její omezení, která pro mne v dětství a pubertě byla velmi bolestná... a naučila jsem se, učím se, ji rozšiřovat, tak nějak vracet do původního stavu, nebo jako ten strom, břízu nechat ji volně růst a hledám, dívám se, pozoruji, co mne ten můj strom učí, co mi ukazuje. Je to pro mne velmi objevné a osvěžující. Mám pocit, že právě teď v posledních letech, mám můj strom stále více volnosti, stále více rozletu a možností, jak růst a jsem za to vděčná. Ačkoliv jsem měla krásné dětství a ráda na něj vzpomínám, tak některé pocity, které si vybavuji, jsou jako bytí v kleci. Ráda bych svým dětem ten pocit volného růstu dopřála už od dětství, ale velmi silně vnímám, jak je i mé hranice a má omezení z různých období života osekávají, a´t už se tak stává vědomě, či spíše častěji nevědomě... a to nemluvím o omezeních plynoucích od ostatních osob, se kterými se stýkají a už vůbec ne o omezeních společnosti. Nicméně se učím vnímat to jako způsob, díky kterému, budou paradoxně později, moct začít růst volně, právě proto, že si tyto hranice uvědomí. Doufám v to a věřím a snažím se jim od sebe dát pevný láskyplný základ (nebo spíš volný? :-)). A když je toho někdy příliš, tak mám i tak pocit, že v tom selhávám a už jsem je úplně osekala...
OdpovědětVymazatLeni,jediné jak to udělat,abys je chte nechtě neformovala,je nemit je. Anebo nemluvit. Jinak to ale nejde,abys neformovala vůbec. Proto se snažím co nejméně,i když stejne dělám tisíc chyb. Nedela mi to vubec dobre,protože stejne jako ty si uvědomuju jak je osekávam a limituju,ale copak to jde jim nevysvětlit,že na silnici jezdi auta a proto se musíme rozhlednout? V tomhle svete by bez vytyceni hranic nepřežili... Být co nejuvedomenelejsi a dávat maximum lásky,o to se snažím já. A vím,že to casto dělám špatně,ale musím si to odpustit a jít dal. Jen ode me děti nikdy neuslyší: pozdrav,poděkuj,popros,zamavej... zaprvé nejsou to cvičená zvířátka a zadruhé nechávám to na nich,buď to ode me odkoukaji nebo to prostě říkat nebudou :)
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatLeni, taky to tak nějak vnímám s tím skoro nepopsaným listem papíru (ale myslím, že není úplně čistý - věřím, že dítě má daný svůj temperament, vnitřní hodnoty, vlohy), ale poslední dobou mám pocit, že nejde jen o to, co předáme, ale o ten vzájemný vztah s dítětem. Ty něco předáváš, dítě něco předává a to je to, o co jde. Není to o nějakém ideálním setu, co by se měl předat. Je to o tom, že se poznáváme sami skrz to, co předáváme, v dětech se to zrcadlí, někdy litujeme, co jsme předali, někdy jsem rádi... Prostě člověk se musí "ušpinit" životem, opakem by bylo zůstat naprosto beztvarý, nic dítěti nedat. Jak píše rabittwool, musíš dát instrukce, jak přežít (auta a tak) a taky se snažit sdílet všechno, co máš rád, to bych řekl, že je ono. Dokonce mám někdy pocit, že i moje špatné nálady jsou pro Zuzanku něčím přínosné, nedávno mně třeba řekla "já si nikdy nenechám zkazit náladu, když seš protivnej, to je tvoje věc". Každopádně si myslím, že rodič nikdy nesmí zneužívat své převahy (třeba fyzické, ale nejen), pak si myslím, že teprve dělá chybu a něco v dítěti zabíjí... nevím. Krásný téma každopádně, měj se moc krásně!
OdpovědětVymazatRadku máš pravdu, jde se na to dívat z různých stran :) To vzájemné předávání, to je ono, pro to tu jsme, spolu, to je jasné. Pro mě je akorát bolestné pozorovat, jak se ten mentální prostor postupně a nejen působením nás rodičů vymezuje a zužuje....
OdpovědětVymazatŽivot znamená být ohraničen, bez hranic není svobody... - Tohle jsem četla v jedné knížce, už jen hranice vlastního těla, možností... A přestala jsem se těch hranic bát. Možná že duše je ta bez hranic a omezení a možná se sem na svět vydává právě proto, aby nabývala tvary a zkušenosti různými omezeními. Tak to nějak vnímám... A jako rodič na cestě si myslím a doufám, že abych tu duši nespoutávala já víc, než je nutné, stačí vedle toho "tohle je vidlička", dodat v příhodnou vyžádanou dobu "my ji používáme k jídlu", "některé lidské kultury vidličku vůbec nepoužívají", "někteří lidé vidličku drží v pravé ruce (třeba tatínek), i když v naší zemi je zvykem držet ji v levé", "ty si ji drž a používej/nepoužívej, jak je ti samotnému pohodlné", aby ta dětská duše vnímala, že nic není pevně dané, univerzální, aby věděla, že hranice jsou, ale mohou se překračovat a ono samo může být při těch omezeních aktivní. A jako ten rodič pozorovatel nemám vůbec obavu o to, že by se dítě zaseklo na "tohle je vidlička", ono okamžitě rozpozná ve vidličce milión dalších možností, co by to mohlo být a pak už jen já ho nesmím okřikovat a káznit, že to přece nejde používat vidličku jako štětec, houpačku pro chleba, píšťalku... A svazovat ho svými nebo obecně naučenými představami, co je co a co se má.
OdpovědětVymazatNa sobě samé zas vidím, že ta všechna omezení, co si nesu v sobě, nejsou navždy, že je mohu překračovat i / až v dospělosti, vracím se tím sama k sobě a je to vlastně velmi silné a radostné. Já to mám v rukou, nejsem jen vyhňácána do nějaké podoby jednou provždy výchovou, a děti mi přinesly vzácnou možnost ta omezení v sobě lépe vidět a překračovat - tak tohle snad když předám já jim, tak pak nebudou jejich osobnosti nikdy osekanými pahýly. Taky je mi z nich smutno, když je okolo vídám - ty sice můžou obrazit novými větvičkami, ale ty uřezané větve už nejspíš nikdy nedorostou. I když kdoví - já se momentálně cítím jako košatá bříza, ale co když jsem jen pahýl břízy s bujně vyrostlými výhonky.